forest blog

Rád chodím někam na fesťáky. Poprvé tam uslyšíte kapelu, kterou vůbec neznáte, ale která se vám zalíbí. Takhle jsem třeba objevil The Chancers na Masters of Rock nebo Skyline.

Ne každý den je dobrý a tak se stane, že se člověk i sekne s výběrem akce. Tady jsem se nespletl, Kristýna mě přemluvila (sama taky netušila moc, do čeho jdeme). Sek to byl teda mimořádný. Fléda (konečně jsem se tam podíval) hostila Expozici nové hudby.

První na řade byli Poo. Složení “laptop-laptop”. První 2 minuty jsem myslel, že seřizují aparaturu. Nee, už hráli - praskání v reprácích bylo evidentně součástí. No, punk a alternativa si žádá oběti. Po dalších deseti minutách propadám beznaději. Po dalších už ztrácím chuť žít. Kluci by měli uvažovat o přejmenování na Pooh. Supr, přestávka (to stejně už polovina lidí dobrovolně odešla…). Další “kapela” by měla být už lepší, má se jednat o improvizaci na Text of light - film (heh, to slovo je hodně mimo - prostě pohyblivé rozmazané obrázky, jež autor pokouší nazvat uměním). No, co budu povídat. Moc nejsem na akce typu “položím kytaru na zem a mlátím o ní nohama” a podobně. Film si vedl líp než improvizace. Dostal slabých 10 % (z toho 5 % za to, že v půlce se přetrhl film :) ). Mazec nejvyššího kalibru, neposlouchatelná sračka. A já blbec ještě platil vstupné…

Jen pro otrlé:

Text of light

Máte někdo nějaký tip na kulturu? Teď je možné se odrazit ode dna.

Respektive třetí studiové album, které vydá tahle perla francouzského popu. Kdo neslyšel, nepochopí. Kdo neviděl, jako by i neslyšel :-) Odmlka několika let snad nezanechá následky na dalším albu, stejně tak jako mateřská dovolená.

Tohle by měla být písnička z nového singlu. Jestli jsem to dobře pochopil, tak to už i běží v rádiích.

Když se zaposlouchám do Alizée, tak si hned vzpomenu na den před mým prvním maratonem (PIM 2005). Přespával jsem u Kuby a Banána na kolejích. Na můj nesmělý dotaz “co je to za babu na pozadí plochy tvojeho NB?”, mi hned Kuba pustil videoklip. V tu chvíli zavládl na pokoji klid, medici odložili své knížky, zanechali učení a všem okamžitě spadla brada. Banán jen poznamenal: “Ach ty pohyby, ty pohyby…”

Pokud pořád nevíte, co mám na mysli, tak zkoukněte třeba J’en Ai Marre!.

Teď už jste viděli, slyšeli i pochopili. I ten pop má něco do sebe, že?

Dočetl jsem tuto knížku se smíšenými pocity. Hodně se o technologie, které vyprodukuje Google zajímám. Google mám rád. Ale knihu bych se v některých situacích nebál nazvat “rozsáhlým PR článkem”, za který jsem zaplatil.

Pokud si odmyslím progandu, tak výborné čtení. Hlavně chronologicky a všechno all-in-one. Abych autorovi nekřivdil, tak občas uzná chyby na straně Google. Ale opěvných ód na Sergeje a Larryho je tam jak na Lenina, bez přehání. Kdo četl, pochopí. Nebál bych se knihu srovnat s Vítězstvím vůle od Kožíka (o E. Zátopkovi). Čtivé, zajímavé, ale občas uhozené.
Ale jsem rád, že jsem si knížku koupil. Určitě stojí za přečtení nejen pro technology, ale i pro ekonomy. On přeci jenom je Google fenomén nejen technologický, ale i z manažerského hlediska.

Poprvé jsem slyšel v začátku klipu Oakley Ski Extreme. Je to sice remake. Každá verze se ke svojí vziuální složce hodí více. Remake je mi příjemnější - samotný klavír a vokál nemůže trumfnout náběh mírně rychlejší a živější verzi.

All around me are familiar faces
Worn out places, worn out faces
Bright and early for the daily races
Going nowhere, going nowhere
Their tears are filling up their glasses
No expression, no expression
Hide my head I wanna drown my sorrow
No tomorrow, no tomorrow And I find it kinda funny
I find it kinda sad
The dreams in which I’m dying
Are the best I’ve ever had
I find it hard to tell you
I find it hard to take
When people run in circles
It’s a very very, mad world, mad world

Children waiting for the day they feel good
Happy Birthday, Happy Birthday
And I feel the way that every child should
Sit and listen, sit and listen
Went to school and I was very nervous
No one knew me, no one knew me
Hello teacher tell me what’s my lesson
Look right through me, look right through me

And I find it kinda funny
I find it kinda sad
The dreams in which I’m dying
Are the best I’ve ever had
I find it hard to tell you
I find it hard to take
When people run in circles
It’s a very very, mad world, mad world
Enlarging your world, mad world

Takže sedím, koukám, přemýšlím. Občas raději mlčím, protože je to tak lepší. Občas je čas se večem jen pousmát, i když ten úsměv může vypadat nuceně.
První sloka mi velmi výrazně připaní nějaký text české kapely - Vypasaná fiXa? Mňága? Nevzpomenu si, pamět mi občas vynechává. Pokusím si projít cédečka a vyhrabat další něco pěkného. Snad i něco veselejšího. I když on Mad World mi přijde takový tragikomický.

Bohužel patřím už mezi generaci, která se na PF dívá už na jako uzavřenou kapitolu. V devíti letech jsem si mohl jít na Strahov, ale jaksi mi to tehdy nevyšlo :-D Sice v roce 2005 se dali dohromady na dobročinné akci znovu dohromady, ale už to není ono (holt pánové mají zenit za sebou a nějaký ten rok už jsou naživu).
Celý koncert (hodina a 25 minut), pro fajnšměkry:

Záznam z Londýna (ano, je to Waters, který po čtvrt století znovu vystoupil s kapelou!) z roku 2005:

Jó to byly časy (Live@Pompeii):

(Komu jsem půjčoval záznam z Pompeí, tak ať mi to fofrem vrátí. Nevím sice komu jsem to půjčil, ale fakt už mě to štve, protože nikde ten záznam nejde už sehnat…)

Kdyby jste měli cestu okolo, tak se stavte na výstavu HO Baník Havířov (bohužel kvůli za*** škole nezvládám vernisáž a kdybych nebyl lemra a občal vyrazil na hory s foťákem…)

Jsou písničky a písníčky. Jsou takové, u kterých mám skoro pocit, že jsou skoro jako pro mě na zakázku. Pink Floyd je jediná kapela, kterou poslouchám a u které nemám k žádnému jedinému albu z jejich celé diskografie (a to PF mají hodně velký rozstřel - od prvního “Barettovksého” alba až po “Zvony”). Bohužel je tato hudba pro někoho dost složitá (viz souvislosti scénáře The Wall a osudy členů PF), ale o to je hezčí! Je taky pravda, že tohle taky není záležitost pro moji generaci…

a tohle je moje “srdeční”: High Hopes

Beyond the horizon of the place we lived when we were young
In a world of magnets and miracles
Our thoughts strayed constantly and without boundary
The ringing of the division bell had begun
Along the long road and on down the causeway
Do they still meet there by the cut
There was a ragged band that followed in our footsteps
Running before time took our dreams away
Leaving the myriad small creatures trying to tie us to the ground
To a life consumed by slow decay

The grass was greener
The light was brighter
With friends surrounded
The nights of wonder

Looking beyond the embers of bridges glowing behind us
To a glimpse of how green it was on the other side
Steps taken forwards but sleepwalking back again
Dragged by the force of some inner tide
At a higher altitude with flag unfurled
We reached the dizzy heights of that dreamed of world

****

Encumbered forever by desire and ambition
There's a hunger still unsatisfied
Our weary eyes still stray to the horizon
go down this road we've been so many times

The grass was greener
The light was brighter
The taste was sweeter
The nights of wonder
With friends surrounded
The dawn mist glowing
The water flowing
The endless river

Forever and ever

Tak jsem se včera zúčastnil křtu knihy Běhaní, která má podtitul od joggingu po maraton od Grady. Akce to byla víc než zajímavá, protože ve Star Trac Health Club se při jednom konal úspěšný pokus o překonání světového rekordu na běhátku za 12 hodin (Křejčí zvládl uběhnout 141,77 km). Byl zde taky cíl Milošova běhu z Prahy, ke příležitosti křtu (je spoluautorem knihy). Můj fotoreport pro běhej.com. Ještě něco k samotné knížce - je to vážným adeptem na běžeckou bibli v českém vydání. Najde si v ní užitečné informace jak začátečník, tak i zkušený běžec. Navíc je to dopněno o velmi praktické DVD (30 minut), kde jsou ukázky od strčingu, posilování až po techniku běhu.