forest blog

znáte z minulých dílů

Hlavní hrdinové - Haka, David, Honza a Tomáš dorazili do Užhorodu. Po marném sháněnéní lístků na vlak sehnali přece jen něco… vodku a makové bombóny. Základ úspěchu je tedy položen…

11.8. - 2. část

Jak tak sedím s 2 flaškama vodky v rukách, tak mám sto chutí se ožrat, abych nemusel si dělat těžkou hlavu s lístkama. David se nakonec rozhoduje pro riskantní variantu - kupujeme jen lístky do Kijeva. V Kijevě uvidíme co a jak. Nasedáme do vlaku na cca 14tihodinovou cestu. Zakaprpatí je strašně nádherné - i z vlaku! Vlak je celkem pohodlný, v rámci toho, že jedeme tou nejlevnější třídou. Postupně se zbavuju pocitu, že mě někdo za 5 sekund podřízne (nevím proč, ale při vyslovení slova Ukrajina, mě hned napadne zločin… ach ty předsudky!). Vytahujeme bombóny, ty dojdou. Tak vodku, tak taky postupně mizne - jestě nejsme “aklimatizovaní”, tak ji nalévámě do malých štamprlí… Ve Lvově dáváme během přestávky nějaké ty lahváče na peróně. Už jsem klidný a je mi absolutně jedno, jestli mě někdo zařízne… Ráno se probouzíme, počasí začíná být čím dál teplejší a sušší. Vystupujeme v Kyjevě. Bombastické nádraží, skoro to připomíná letiště. Rveme bágly do úschovny… nechápu jak se mi může podařit do narvat do tak malé skříňky! Začínámě se poohlížet po lístcích - všechno beznadějně vyprodané. To je totální průšvih, protože to znamená 3 dny ztráty. Tak volíme variantu letadlo. Obcházíme letecké společnosti a ptáme se na ceny. Jak na potvoru nic není volné a když je, tak jen přes Moskvu a za 8 tisíc, což by nám “trošku” narušilo rozpočet (skoro zdvojnásobilo…). Znovu zkoušíme lístky na vlakáči - nic, ale dostáváme radu, ať to vyzkoušíme pár hodin před odjezdem - někdo prý může vrátit lístky. Moc už tomu nevěříme (resp. jsem zas pesimista). Zkoušíme - přichází David a má 4 lístky, i když ve 3 kupéčkách, ale v jednom vagóně. Štestí jak z Kokury! Máme ještě pár hodin, tak si jdem obhlídnout zbytek centra (během poledne jsme se flákali okolo řeky na píčitých plážích). David nás neznalé Ukrajiny jak zapadnout - kupujeme 4 lahváče a sedáme u fontánek na hlavním náměstí. Další runda, další a další. Davod si telefonuje s Oli (jeho kamarádka), která za pár chvil přichází - gratuluje nám k lístkům (asi jsme měli fakt štěstí!) a už má poznámku i pivům (asi jsme to přepískli i na ukrajinské poměry). Centrum ve stylu sorely je hezké, ale vlak nepočká. Oli nás doprovází na vagzal. Vyzvedáváme si bágly v úschovně. Honzovi se podaří ztratit někde mezi hajzlíkama a úschovnou. Nasedáme do vlaku asi 5 minut před odjezdem (naštěstí jsme nezapoměli nakoupit zásoby tzn. 2 flašky vodky). Přerozdělujeme se do kupéček - jsem s Hankou. David a Honza jsou zvlášť. Kupé jsou teď po 4, lepší třída než ta do Kijeva. Moc se nedohodnem hned v první minutě s našima spolucestujícíma, protože se jim nelíbí, že nemůžou mít všechem úložný prostor jen pro sebe. Tak je asertivně posílám do prdele a přivolávám na pomoc Davida. David je taky posílá někam (tentokrát tu frázi umí i rusky) a volá si na pomoc děžurného (průvodčího). Děžurný to vyřídí během 10 sekund a hle - místo pro bágly se hned našlo :-) Tak na chvíli musím odpočinout… probouzím se a flašky vodky pryč. Jak jdu na záchod, tak zjišťuju, že David s Hankou se obětovali pro veřejné blaho a nedovoli zbytku výpravy rvát do sebe ty jedy… Jsem na ně naštvaný. Usínám.

12.8.

Ráno je hic jak peci. A bude hůř. Zjišťuju, že s náma jede v kupéčku i fíkus (asi nejvíce zcestovalý fíkus v býv. SSSR). Hance je blbě, dobře ji tak, a Davidovi též, dobře mu tak! Jen připomínám - ruské i ukrajinské vlaky nemají stahovací okínka, mají jen klimatizaci, která už sama o sobě je dost na 2 věci (a navíc funguje jen za jízdy). Takže na půlhodinových zastávkách se smažíme… Je tak horko, že se mi potí i chlupy. I chlupy na chlupech! Pomalu se blížíme ukrajinsko-ruské hranici. Tam začne teprve první drama - Hanka OK, Honza OK, já OK… a David? Vyhoštění! V první chvíli šok! naštestí se nějak snaží situaci vyřešit - ukrajinským celníkům se nedaří pochopit, že někdo z ČR může na Ukrajinu jet 3× za prázdniny v rámci výletu… Naštěstí pustili i ho, ale šlo vidět, jak David zelená pod vlivem stresu a zbytkového alkoholu (v tu chvíli to nebylo tak vtipné). Musíme si zvykat, že jsme v zemi neomezených možností, kde dnes je včera a zítra je prázdný pojem. A tak si posouváme hodinky o další hodinu (ted už 2 oproti střední Evropě). Postupně se ochlazuje. Člověk si na to celkem zvykně, když trénuje na brigádě u vysoké pece v železárnách, ale ostatní to snášejí taky statečně. Už jsme všichni natěšení na hory, ale ty jsou daleko, ale přece jen kousek. Poslední spánek na pořádné podložce si ani moc neužiju (furt se budím, jsem nedočkavý jak malé děčko). Konečně zalehávám.

13.8.

Kolem 5 ráno dorážíme do naší cílové stanice - Pjatigorsk. Hned na peróně jsme vyřešili odvoz - jedem taxikem. Cena není vysoká, tak akorát. Nikolaj, náš šofér, nás nejdřív odváží do Nalčiku, kde chceme vyšeit pohraničníky - je neděle, takže úřední hodiny aktivuje až menší bakšiš (to je asi věc, na kterou si tady nezvyknu). Pak zjištujeme průšvih - OVIR (přihlášení k pobytu jde vyřešit jen v úterý a čtvrtek). No nic, tak se budem muset vrátit jeden den z hor do hlavního údolí :-( (tzn. den ztráty je ještě únosný). Pomalu se krajina mění z totální placky na vlněnou, vrásněnou, zařezanou až pak impozantní! Z pohledu na okolní vesnice jde poznat, že tohle je to pravé Rusko! Nikolaj nás vysazuje před alplágrem Džantugan (cca 2200 m) - dál už “cesta” nevede. Teplo okolo 25°C, slunko pere. A hle - první výškový rekord! A to jsem ho dal taxíkem (raději to ostatním nějak moc nezdůrazňuju). Následující dny se budeme pohybovat v údolí Adyl-su.

Bude Adyl-su poslední místo, které uvíd hrdinové živí? A co šašlik - maj ho psi rádi? Asi ne, protože by to byl psí kanibalismus… Stay tuned!

Tak jsem z počítače vydoloval nějakou část rozepsaného příběhu o výpravě v roce 2005 do Ruska na Kavkaz… Takže pokud se bude líbit, tak budu pokračovat dál ;-)

květen

Maturitní měsíc. Pohoda, nesportuju, jen se valím 1 týden v posteli s knížkami. Pak to přebiju maratónem a maturitní večírkem v jeden den, další den jsem ani nevěděl jak se jmenuju. David mi něco říká o tom, jestli nechci jet s ním na Kavkaz - vysmál jsem se mu do držky s větou: “Co bych tam dělal?”, protože jako správný student mám přece nasbírat penízky na letní brigádě. Ale můj názor trval asi tak 2 dny… Tak jsem udělal zase další cipovinu v mém už tak dost tragi-komickém životě - kývl jsem při chlastačce ve Stolárně, že teda pojedu. Asi týden později kývl i Honza.

červen

Postupně začínají odpadat Davidovi kamarádi a začíná se to tvářit, že možná pojedem i ve 3, což je počet, který doma nesmím říct, protože bych nikam nejel. Tak to řeším, tak že zavádím konstantu počtu členů výpravy na 8. Akce vypadá v půlce června, že asi nic… Jo, jen občas padají šíleně blbé návrhy v hospodě jako např.sjet Elbrus na pláštěnce, jet až na Kavkaz vlakem a pod. Na konci měsíce se rozšiřuje “fiktivní” počet členů na 4 - jede s námi i Hanka, takže v podstatě se z toho stal “školní výlet” (1 profesor, 2 studenti a 1 exstudent).

červenec

1.7. mi volá David, že odjíždí na Ukrajinu a že mám dát prachy na vízum a pas Honzovi - asi fakt možná někam pojedem. Pak ale začínám být nervózní, protože ani ne měsíc před odjezdem není vůbec, ale vůbec nic jistého. Něco kolem 20.7. se už začnou podávat žádost na vízum - jsem fakt “nadšený”, že to vyřizujem přes cestovku, protože z původních 1700 za vízum a voucher se cena zvýšila na pouhých dva a půl tisíce (BTW: můj týdenní plat, což jsem řádně musel oplakat).

srpen

Když mi 5. srpna dal David ve Stolárně můj pas do ruky s tím, že už v něm mám vízum, tak mě napadla jen jedna věc: MY TAM FAKT JEDEM! Tak už jen potvrdit výpověď v práci, nakoupit různé potřebné i méně potřebné věci. Samozřejmě se (skoro) každý večer informujeme o stavu příprav ve Stolárně (v tu chvíli jsem se už těšil až odjedem, že si konečně odpočinu od chlastu - šeredně jsem se mýlil…). Když jsem kupoval polívky, těstoviny a jiné instantní sračky za sedm stovek v Kaufu, tak mě celkem uzemnila věta prodavačky: “Tady někdo jede stanovat…”, přes zuby jsem jen procedil, že spíš jedu spáchat hromadnou sebevraždu do Ruska - nepochopila, ale ani se ji moc nedivím. že jsem idiot, to už vím dávno, ale když jdu shánět rukavice po obchodech typu Hudy sport, tak by se na mě tak zákeřně dívat neměli (srpen je ale srpen a rukavice se přece nosí od prosince…). Tak se začínám “cvičně” balit - nechápu jak to všechno narvu do batohu, natož abych to unesl. Pak ale přichází celkem jobovka od Davida, který jel koupit lístky do Užhorodu - z Kyjeva do Pjatigorsku (podhůří Kavkazu) jsou vyprodány všechny lístky. Do prdele - pomalu to začíná vypadat, že se ani na ten Kavkaz nedostaneme. Tak volíme den před odjezdem náhradní variantu - odjeme trošku dřív na Ukrajinu a uvidíme…

9.8.

Já se jdu zrelaxovat do ZOO, v té době jsem nevěděl kde mi hlava stojí, jak na potvoru jsem si udělal velmi nepříjemný puchýř, který mě trápil snad skoro celý Kavkaz. Ze ZOO hurá do Stolárny, kde jako správná expedice musíme uspořádat rozlučku - já už se pomalu smiřuju s tím, že už některé lidi vidím naposled v životě…

10.8.

Ráno 10.8. se s Honzou u mě doma podíváme na “motivační” film - Pád do ticha (vystihuje hlavní myšlenku horolezeckého filmu). Už doladit jen drobnosti, nahodit 35 kilový batůžek na záda a vyrazit do Stolárny (tam začala myšlenka, takže tam musíme začít i celou výpravu). Postupně dorážejí všichni členové - skalní kamarádi se s námi přišli rozloučit, někteří nám nedávaj moc šancí na návrat (dík, Adame). Zajímavý poznatek, který jsem zažil během příprav - když se někdo dozví kam jedu, tak hned chtěl vrátit všechny půjčené věci (nechápu proč…). Tak v rychlém sledu dáváme několik piv, půlek a nakládáme se do taxíka, kterému díky většímu než menšímu množství bagáže nejde zavřít ani kufr. Vlakáč - sedám do vlaku, nervozita posledních týdnů je z ničeho nic pryč (konečně si to začnu užívat!). Česko-slovenské hranice naznačují, že jedeme správným směrem - na východ. Pak jen protrpět 2 hodinové čekání v Žilině, kde se asi schází elita celého Slovenska. Pak se nacpat do plného nočního rychlíku. Celou cestu jsem prospal bez nějakých problémů v sedě.

11.8.

Příjezd do Michalovců - nádraží je celkem hezké, ale pohled ven naznačuje, že se asi pomalu blížíme Ukrajině. Pak se znovu návrat do plného dopravního prostředku, tentokrát autobusu. Na hranicích si posouváme čas o hodinu zpět - ale bojím se spíše toho, aby se čas na Ukrajině nezastavil před nějakými 20 lety… Průjezd Užhorodem je jak scéna ze sci-fi - všude jsou nápisy, kterým vůbec nerozumím (asi to bude tím, že používají azbuku…). První nadechnutí ukrajinského vzduchu, první krok z autobusu samozřejmě levou nohou do 20 cm hluboké kaluže - kurva, tak to tedy hezky začíná. Na autobusovém nádraží panuje naprostý chaos, alespoň pro mě… Přesouváme se na Vagzal - vlakové nádraží - hala z venku vypadá hezky, ale uvnitř to budu určitě fuj, vstupujeme dovnitř - začínám přemýšlet jestli jsme v dobré republice - tohle přece nemůže být ta bývalá republika SSSR! Pořádek na nádraží, nádherná výzdoba, moderně zařízeno a vše podtrženo fontánkou. Nedaří se nám koupit lístky do Pjatigorsku jak přímou, tak alternativní variantou - vše je plné… Úspěšně jsme ale koupili 2 flašky vodky a makové bonbóny.

Dostanou se včas hlavní hrdinové do Kyjeva? Zahlédnou vůbec kavkazské vrcholky? A co vodka - bude jim blbě už v Užhorodě, nebo až v Kijevě? A co na to Mirek Dušín? Těšíte se na pokračování?