Nedá mi to. Musím se tady k tomu vyjádřit. Každý ví, že jsem si rozbil hubu, ale už míň lidí jakým způsobem. Chci upozornit, že tady to budu popisovat, jak jsem to cítil v tu chvíli, takže to bude hodně místy vulgární. Komu je to proti srsti, tak ať raději ta sprostá slova nečte.
Je úterý 29. srpna 2006. Je odpoledne, nevím kolik je hodin. Není to podstatné, jsme na horách. Tady plyne čas jiným tempem - člověk si musí hlídat jen pár věcí - jídlo, pití a to, aby spal v suchu. Kluci se v sedle odpojují a scházejí už dneska do Rilského kláštera. My s Adamem pokračujeme dál, protože chceme ještě jeden chození po Rile. Hřeben se běham pár desítek minut mění z travnaté záležitosti na šutráky. Musíme sejít až dna údolí a pak do protisvahu, kde je konec našeho dnešního treku v bivakovací chatě. Počasí je větrné a vypadá to, že brzo sprchne. Scházím opatrněji než Adam a tak jsem hodně vzadu, pak ho doženu. Pak jdem stejně. Jsme v kamenném poli, skáču z kamene na kámen. Proklínám težký batoh, proože cítím, že to nedělá dobře kolenům. Pecka jak cip. Nechápu. Ležím na zemi. Ruce od krve. Jsem schopný říct: “KURVA!”. V tu chvíli si myslím, že mám frakturu lebky a že jsou to poslední sekundy než upadnu do knockoutu. Adam se hned otáčí a asi jde ke mě (netuším, vnímám jen po hlase). Říkám si hned o obvaz - trefil jsem šutr hlavou, když jsem spadl z kamene (asi jsem zavadil karimatkou na batohu). Krve jak z prasete, tak si vyroluju rukávy od bundy. Adam se mě ptá, jestli jsem OK a co noha. Ok, vše je ok. To jsem tou nohou ani nezahýbal. To jsem se v podstatě ani ještě nijak nepohnul, protože tělo (až na ruce) mám šprajclé mezi šutrama. Nohy mám nahoru. Nechápu, co myslel tou nohou. Nějak se soukám z popruhů batohu. Hned to z hlavy začne valit na plné pecky. Krev je všude okolo na vápencových balvanech. Nedělá se mi z toho překvapivě zle. Z nohy mi valí krev - holeň je bílá. Proč? Aha, to je kost… Hned mi to stahuje pevně. Sedám si, jsem trošku v šoku. Ale komunikuju. Hlava začíná bolet jak ráno po 10 pivech. Ale koncentrovaně tak do 2 čtverečních centimetrů. Bolí mě i hýbat levým okem. Jsem celý nějak potlučený, ale můžu chodit. Takže plán je jasný - dojít na chatu Maljovica (nějaké 3-4 km dolů). Teď jsem totálně psychicky v prdeli - vím, že musím jít šutrovitým terénem, kde jsem si před chvílí rozbil hubu. Naštěstí to jednou jen lehce položím na bok. Cestou potkáváme turisty - mají štěstí, že už obličej a ruce mám částečně umyté.
Přicázíme na chatu a Adam se ptá na možnost přespání - zatím nepřipouští to, že by to mohlo být vážné. Já raději taky ne - moc se mi do nemocnice nechce. Uděláme převaz, protože to začíná prosakovat. Adama málem vyvrátí, jak je to hluboké. Je jasné, že musíme dolů - minimálně na šití hlavy. Tak dole by měl být doktor. Takže další 3 kiláky s báglem. Už začínám mlít z posledního - mám hlad, ale hned bych to hodil ven, takže raději ani nejím. Přicházíme k chatě, kde nás má čekat doktor. A hle - pan chatař situaci nepodcenil a tak mě čeká doktor, sestřička, řidič a sanitka. Takže voláme do pojišťovny co a jak. Není problém, takže nasedáme do sanitky a jedeme do Samokovu. Sanitka uvnitř vypadá dost odrbaně. Občas nejaká známka zaschlé krve, ale co, je mi to vlastně šumák. Hlavně, že mě sešijou.
Hned po příjezdu na PP (první pomoc) se nás ujme doktorka, která umí anglicky. Dostávám tetanovku. Řešíme placení - prý není problém. Jdu na rentgen - 2 snímky za 32 leva (pětikilo). Vypadá to velmi slibně, že až se stydím za české zdravotnictví… A hle! Problémy jsou tu! Je 20:00 a šichta zkončila. Takže pokud pane Kalina chcete sešít, tak dáte 30 leva na stůl a nedostanete fakturu. Říkám, že ne, že přece někdo v celé nemocnici musí být doktor, který umí šít. Je, ale ten to udělá za 150 leva, což je cena, kterou odmítám akceptovat, takže se velmi neslušně pošleme s perzonálem PP do řiti (a to jsem byl celkem klidný, kdybych fakt chytil nerva, tak by museli tu piču doktorku sešívat - nevím jestli by taky musel platit prachy bokem…). Je to v pytli - lékarny mají taky zavřeno, takže si to ani já nesešiju. Takže nezbývá než přijít zítra ráno na chirurgii.
Vycházím z nemocnice s 2 snímky, jedním cárem papíru, se kterým mě určitě na pojištovně pošlou do háje, a s nasranou myslí. Alespoň nevnímám to, že mě hlava bolí jak střep. Ale je to OK - potřebuje to jen sešít. Hledáme hotel - našli jsme jediný v Samokovu za 12 euro na osobu. Hotel je supr, tedy až do doby, než se mi dost věcí podaří zakrvácet. Určitě musel být na mě “pěkný” pohled na recepci, když jsem přišel s hlavou od krve - ti idioti v nemocnici mi to potom ani nepřevázali. Čistím ve sprše nohu, bolí to jak čert. Hlava taky. Celkové škody jsou minimální. Volám domů - otec to hodnotí jen tím, že jsem cip. Mamka se zas klasicky málem složí. Ach jo. Nohu zalepuju, hlavu tež. Plán je jasný, zítra se nechat sešít na chíře. Celou mám strach, že to znovu začne téct. Téct začla jen noha.
Ráno na chirurgii vše bez problému - vysolím 70 leva za úkony a tabletky. Nafasuju taky umrtvení a 3 štichy. Jsem už vysmátý, ale ne moc, protože 3. steh mě tahá, když se směju. Raději beru Analgin. Jedem do Rilského kláštera za klukama. Hned po příjezdu si dám tupláka piva - nejblbější nápad v mé alkoholické kariéře. Citím se úplně na kaši. Jdu raději spát.
Po příjezdu do republiky zjišťuju, že pojištovny jsou svině, které tahají jen prachy z lidí, ale prachy zpět moc nechcou dávat. Takže Uniqua mi zatím visí 102 leva :-( Stehy si raději vytáhnu sám, protože vytažení stehů v havířovské nemocnici je už úkon, kdy lidi umírají (to moc ve skutečnosti nepřeháním!). Jizva skoro žádná, jen světlý flek na čele.
