forest blog

Když tak přemýšlím, kterého času si vážím nejvíce, tak to asi bude čas na půlku. Půlkmaratony jsem běžel zatím 2, to je asi tak stejně jako Jan Pešava, pokud se nepletu :-)

První jsem běžel 3 týdny po MMM a týden po Psotkově memoriálu. O odpočinutém tělu nemohla být řeč. Byl jsem rád, že jsem se po každém závodě dal do kupy. Týden mezi Psotkou a Otrokovickým půlmaratonem jsem ani neběhal. Koncentroval jsem energii. V té době jsem nevědel, že se tomu říká akumulační metoda. Teď už to vím. Aplikuji ji znova, raději tomu říkám akumulační metoda, protože flákání nezní moc vědecky a už vůbec ne in. V roce 2006 jsem tedy v Otrokovicích zaběhl 1:28:32. V rámci toho, že jsem měl zároveň maraton i za 3:32 si myslím, že to bylo dobré.

Loni jsem běžel jen Brněnský půlmaraton, zadrženě - ani jinak to nešlo, měl jsem 6 závodů v 10 dnech (trochu takový crash test na zrychlení, který se povedl). 1:32 nebo tak nějak, ale na pohodu a kecacím tempem. Holt, trénink nesl ovoce. Ale naplno to nebylo, takže jsem si mohl říkat alibistické kdyby.

Letos znovu flákám a psychicky se připravuju. Proč tedy mám pochybnosti, že někde v akumulační metodě je chyba? Nebude to tím, že na každém PIMu vidím příkopy plné pilně se připravujích lidí (pozn: silná ironie)?

Dost nabývám pocitu, že poslední dobou se snažím jíst ne nedopečené těsto ale rovnou mouku, syrová vajíčka a zapíjím to olejem, vodou a mlékem. A pak se mám divit, že se z toho poseru…

Zítra se v Olomouci určitě zadýchám, protože 4:10/km bude svižné. Možná až svižnější než zásoby naukulované energie. Holt, někdy se dvě teorie protnou. Zítra ztratím kus svého běžeckého já - ztratím poslední trať, kde moje výkonny jsou fakt pod psa.

Každá chytrá knížka říká - po maratonu se nikam nehoňte, bla bla… Výjimečně se tím řídím. Všechno klape jak má.

Den po maratonu dávám rest day. V úterý klus, který bolí. Nějak to skousnu i křeče na středečním bazéně a vím, že je dobře. V pátek jsem z nejhoršího uvnitř. Tělo sice evidentně nic nebolí, až na zatracenou šlachu u paty (jo, vím, dávám si majzla). Ale energeticky jsem v háji. Nedělní 21 km s Honzou končí fiaskem, kdybych to běžel sám, tak ještě teď sedím někde na kraji cesty. Holt prvomaratonec a jeho odhad tempa 5:00/km na konci běhu odpovídal i 4:30/km. Takže po 100 minutách totálně vypráskané cukry. Takže regenerační kolečko probíhá znova = jíst, jíst a jíst.

Druhý týden se zdá být OK, ale není. Totálně mě rozstřelí 2 tréningy na silničce (oba po 2 hodinách). Tempo sice vlažné, akorát letos neakceptovatelné. Po druhém kole naberu odvahu a jdu fartlek. Začátek bolí, postupně to rozběhnu. Kámen úrazu je ten, že jsem od 2. do 30. minuty byl v dešti lehce oblečený. Takže na nemoc zaděláno. V sobotu dám něco delšího a v neděli kolo s Milanem a rk. V sobotu jsem po 14 km umřel. Doslova. Byl jsem rád, že jsem se doplazil na tramvaj. Cestou domů zimnice, tma před očima, skoro jak ze surrealistického filmu. Málem jsem se v šalině i vyvrátil, ne žaludek ale málem celý. Neděli odpískávám - to už nemám zapotřebí. Cítím se jako nemocný, ale nejsem. (Něco jako přednemoc nevedu, příznaky nemoci mám jen pár hodin před propuknutím)

Musím nějak nabrat energii, takhle to nejde řešit. 90 % letošních běhů nad 100 minut dopadlo fiaskem. Jediný běh, kdy se nic nepokazilo, byl tempáč s Tutou (a paradoxně jsem byl 10 dnů po maratonu, který dopadl hodně špatně). Pokaždé něco. Problém jsem naprosto jednoznačně odhalil - velmi rychlé tempo při dlouhých bězích. Čisté pětkové tempo prostě letos neudržím na sto minut, ale 4:45/km jsi klidně odklušu desítku a jsem čerstvý. Řešení je jednoznačné - naučit se tempa. Po odložení footpodu to prostě neumím trefit. Takže ať žijí značené rovinaté kiláky podél řeky. Ať žije žaketové křeslo!

A ještě jak na potvoru mi dosloužily 2 páry bot - Adidas adistar comp a Mizuno Atlantis 1. Že já debil nevyřadil ty Mizuna dřív. S nimy jsem se dostal možná i pod korunu/km, což u těchto bot s výbornou cenou má jediný výsledek - jsem debil a mám vyřadit dřív než později (jestli se ta pata zhorší, tak si budu hodně nadávat). Stav mého botníku není moc ideální: krosky (Mizuno Harrier), nějaké šlupky (Adidas Jing Sai, Nike Free) a tlumivky Atlantisy 2. Takže to vidím na nutnost nákupu (v podstatě můžu běhat jen v Atlantisech a netočení více páru mi dost nevyhovuje). Závodky budu 100 % kupovat přes net z USA (minimálně kvůli tomu, abych otestoval nákup). Co mám očíhnuté a co si asi vyberu, napíši během týdne.