forest blog

Tenhle post bude tak o dvou věcech. To, že bude o filmu je jasné, na tu druhou se nechte překvapit (teaser).

Na film jsem vyrážel s Aďou se smíšenou představou - buď to bude pecka, nebo totální průšvih. Laťka, kterou Šveráci nasadili v Obecné škole, Koljovi, atd. je jasná. V Tatínkovi jde trošku vidět, že Lahve jsou spíš vynucený projekt. Jde asi tušit, že toto bude možná poslední věc. Kdo ví. Recenze na netu nejsou moc příznívé, ale na ně nedávám vždy. Reference od kamarádů - film, který určitě není průměr, ale vůbec ne podprůměr.

Co vám budu říkat. To se musí vidět. Z kina jsem odcházel zase s pocitem, že natočit nejaké scifi je milionkrát jednošší než natočit film na téma Obyčejný život. Konečně se Macháček v roli Roberta projevil jako pan herec a ne jako permanentně vyhulé pako. Nějaká dějová linie je víc než kýčová, celkem profláklá. Ale to vůbec nevadí, film stojí a bere na jiných věcech. Prostě jednoduché detaily, které potěší až k smíchu - např. 3 fleky na zdi nebo “Mluvko měním tvůj volací znak na Osel. - Tady Osel, tady Osel…”. Asi jsem jednoduchý divák, ale mě potěší buď něco naprosto jednoduchého, nebo jen něco totálně složitého. Nesmazatelně si mi zapsala hlavy scéna, kdy se Tkaloun prostě nasral a sekl s práci učitele. Něco mi to začíná připomínat, s učitelovánm jsem zkoncoval dřív než jsem začal. A pak se dá na “kariéru” bike messengera, což pro šedesátnka je, jak zaznělo ve filmu, dnešní mládeží považováno za úlet.
Tím se do stávám ke druhému bodu dnešního postu. Bike messengering. Když mi Luckyboy jednou poslal toto video: BikeMessengers Are on Crack. Název je více než výstižný.
New York je velké město, eště větší, než si dokážu asi představit. V pátek jsem se “ucpal” v zácpě cestou z Prahy na D1, v tu chvíli jsem plně pochopil význam poslíčků na kole. Pak jsme hodinu piknikovali na D1, protože před námi se rozhodlo pár aut si vyrovnat plech navzájem o sebe. Alespoň byl čas na pár chvilek čtení knížky v trávě za svitu sluníčka, které zapadalo nad Prahou. A zase jako vždycky jsem přemýšlel. To zase cítíte průšvih, že?
Dospěl jsem k závěru, že nejsem absolutně schopný dělat něco, co je statické. Co mi nepřináší potěšení. Co mi nepřináší výzvy. Asi mám rád nejistotu. Asi rád riskuju, často i za hranici zdravého rozumu. Např. do Prahy na Florenc jsem přijel s takovým zpožděním, že jsem neměl šanci se dostat do Zličína do odjezdu autobusu včas. Lístek jsem si SMSkou mohl odbookovat. Neobookoval jsem, risknul jsem to. Do autobusu jsem vběhl v 9:01, tedy minutu po odjezdu. Risk se vyplatil. 30 minut stresu bylo tak nějak pozitivních. Nervy na pochodu, ale jak jsem si potom v buse sednul, tak to je jeden z nejpříjemnějších pocitů. Asi něco jako, když se vrátím z hor zpátky domů. A co to má společného s poslíčkama na kolech? Pro ně je jejich práce výzva. Riziko je značné (viz video příklad) není to už práce, ale něco víc.
Abych jen netlachal o sobě, tak mě na Wikipedii velice zaujali články o samotném poslíčkování (předvším o m-bag nebo U-lock), ale i o jejich neoficálních závodech (samozřejmě většinou nelegálních) a speciálních kolech, které jsou podobná dráhařským. A podle všeho mi asi silničku ani horáka jen tak někdo neukradne, jak se stává mnohým, protože: For further security, some messengers are known to paint their bikes ugly, clashing colors to make them less attractive to potential thieves. Kolo sice nemám přebarvené, ale zamaskované většinou silným nánosem humusu (i na silničce)…

#	Cas	Cas useku	Max	Prum
1  00:43,30	00:00:43,30	166	129
2  01:27,10	00:00:43,80	171	168
3  02:12,20	00:00:45,10	172	172
4  02:57,50	00:00:45,30	172	171
5  03:43,40	00:00:45,90	174	172
6  04:28,60	00:00:45,20	174	173
7  05:15,20	00:00:46,60	176	175
8  06:00,20	00:00:45,00	176	175
9  06:46,10	00:00:45,90	176	175
10 07:33,00	00:00:46,90	175	175
11 08:19,00	00:00:46,00	177	176
12 09:04,90	00:00:45,90	177	176
13 09:50,90	00:00:46,00	178	177
14 10:38,30	00:00:47,40	178	177
15 11:25,10	00:00:46,80	178	177
16 12:12,00	00:00:46,90	178	177
17 12:58,80	00:00:46,80	178	178
18 13:46,20	00:00:47,40	178	177
19 14:34,10	00:00:47,90	177	176
20 15:20,50	00:00:46,40	177	176
21 16:07,50	00:00:47,00	179	178
22 16:53,20	00:00:45,70	180	179
23 17:38,90	00:00:45,70	180	179
24 18:20,25	00:00:41,35	181	180
25 19:01,60	00:00:41,35	181	180

Co to je? Pětka na dráze v osobáku. Mezičasy jsou po 200 metrech. Běženo sólo. Už plně chápu, co znamená běžet v tunelu nebo mít černo před očima.

První zápočty se blíží. Já mám vítr ze sportovn gymnastiky, kterou opakuju - asi to bude haluz pokud projdu dál. Situaci jsem podcenil, jako vždy, a tak to bude boj :(

Dneska jsem si už zabojoval, ale tentokrát na oválu. Na pořadu dne byl pětiboj.

110 m překážek poběžím s Ondrášem - zkušeným toť atletem ve výslužbě. Skládám se do bloků s tím, že jsem nikdy kompletní 110 metrů neodběhl na tříkrokový rytmus. Musím se prostě kousnout. - výška 91 cm a rozestupy jak pro závod žen. Jdeme po dvojicích, Sprinty jsou pro vytrvalce něčím naprosto nevšedním. Souštředění je koncentrované do jediného okamžiku. Není místo pro taktizování, ani pro pokukování po krajině. Kdybych je uměl, tak bych se ji i uměl užít. Naštěstí jsou “překy” dost technické, takže moje červená vlákna maj šanci i porazit “kopálisty”. Prsty na lajnu. Nádech, výdech. Prásk. 7 kroků. První, dotáhnout, druhá. Jedem, musím. Periferně vidím Ondru - na centimetry stejně. 3 překážka před koncem. Kopanec do chodidla. Podařilo se mi švihovou nohou přišlápnout překážku. Asi jsem si to musel poplést se steeplem :( Skoro zryju tartan obličejem, ale další dám. Musím zastavit a znovu se rozběhnout. Víc než vteřina sekera. Sice jsem to dal, ale výkon ale nic moc. 20,1 sekund, asi mám na to se bez problému dostat na 18 sekund. Hlavně, že jsem celý.

Skok vysoký - vzhledem ke svoji fyzický parametrům patřím mezi favority. Vzhledem ke svému specifickému pojetí patřím mezi retardované. Kdybych měl průměrnou výšku, tak mám co dělat abych dal i základn výšku - 135 cm. Základ vynechávám, co kdybych si něco udělal… 140 v pohodě. 145 taky. 150 cm - tady se už začně lámat chleba. Už musím zatnout zuby. Stejně jsem 20 cm na laťkou, ale sedím v tom jak na WC :( Takže další 155 už mi není souzeno. Ostuda :-( Alespoň se kouknu, jak se skáče 180 cm v podán Dušana (odpoledne Vlado dal 193 cm!).

Skok daleký - specifické pojetí maratonce vkládám i sem. Protáhnu svůj zadrobený krok na 487 centimetrů hned v prvním pokusu. Do skoku to má daleko, blíže to má skutečně běžeckému kroku! Druhý krok mi vyjde naprosto nepochopitelně na levou (neodrazovou nohu), takže 380 (raději to sem bych ani neměl psát). Třetí pokus je “X”.

Vrh koulí - profesoři jsou mírn, takže nemusíme vrhat 7,25 kg koulí, ale “jen” šestkou. Zavrhuju už od minulého týdne vrh se sunem. Nemám na to silově, abych se u toho nezlomil. První pokus je 7,70 metru. Celkem jsem se překvapil. Druhý pokus nějakých 7,20. Třetí risknu. Jde to za 8 metrů, ale bohužel to není vrh, ale hod.

Běh na 1500 metrů - moje “nejsilnější” disciplína. Je to celkem ostuda, že jako běžec neumím patnáctikilo pod 5. Teď je šance to napravit. Běží se na 200 m ovále. Mezičasy jsou jasné - 20 sekund na stovku. První stovka za 23,2, což je průšvi, protože jsem to zazdil hned na začátku - přístě se natlačit už na lajně dopředu. Dvoustovka za 36,5, další 37,6. Přepálení je jasné. A teď mi “pomůže” vítr. 40,9 - už to začíná bolet a Cacek se jen směje, protože ví, že bojuju nejen s pětiminotovou hranicí, ale i s limitem na pětiboji. 43,4 - to ne, to ne. Já chci fakt pod 5. Musím, musím. Už solím kluky o kolo. Bohužel vždy v zatáčce. Znovu 43,4 - teď mě osvítí jen finiš. Předpolesních 200 metrů za 40, posledních za 38. Bohužel mačkám stopky v čase 5:03.4. Pokud bych řekl, že nejsem zklamaný, tak bych lhal. S čistým svědomím můžu říct, že na 1500 m nemá vliv objem kilometrů (u mě! u někoho to může být naopak), ale jen intenzita v tréningu. Posun o vteřinu a půl za rok s porovnáním s tréningem přes zimu je celkem ke smíchu :-(

Limit jsem těsně dal - byl stanoven na 1900 bodů. Mám 1959 (110 m př. 323, výška 389, dálka 358, koule 349 a 1500 m za 540 bodíků) bodů. Stačilo jít o 11 sekund pomaleji 1500 m a mohl jsem jít na zápočet za 3 týdny znovu. Ale celkem se těším na zápočet z desetiboje ve čtvrťáku. Teda pokud tam dojdu…

To, že jsem se držel celý podzim a zimu na uzdě a nezávodil (maximálně 1 až 2 závody za měsíc, snad jen Býčinu jsem běžel na plno), tak nastává čas se poohlédnout po závodech, kde bych se mohl mohl proběhnout, projet, případně spojit více pohybových aktivit do jednoho. Jsou tady 2 bloky nahuhňaných závodů u sebe (akademičky až Starobrno a Obřany až Veletržní běh). Sám nevím, co to se mnou udělá. Vše půjdu z plného, ale ne do plna (od vl001 se ale porazit nenechám), teda až na akády - jít vyklusávat na MČR je mi trochu proti srsti, i když je to “jen” akademické mistrovství.

21. 4. - Hanácký půlmaraton (útok na PR musí jít stranou, prioritou jsou teď kilometry na kole)
24. 4. - zápočtový pětiboj, Brno (110 m překážek, výška, dálka, koule a 1500 m - snad se konečně podívám pod 5:00)
28. 4. - duatlon Bystřice pod Pernštejnem (6-30-4), ale s otazníkem (problém je doprava - jet do Bystřice na kole a pak závodit nemá moc valný význam…) jelikož jedu domů (oba kola zůstanou v Brně), tak dám test 5K na dráze (s bláhovým pokusem se podvat pod 19)
2. 5. - akademické MČR v MTBO, Liberec
2. 5. - akademické MČR v OB, Liberec (zkrácená trať)
3. 5. - akademické MČR v OB, Liberec (klasická trať)
5. 5. - oblastní mistrovství na krátké trati OB, Kohoutovice
5. 5. - půlmaraton v Brně (s plánem doběnout a nestrhat se)
8. 5. - Starobrno tour, Brno (100 km silnice)
12. 5. - ČP v MTBO, Blansko (dlouhá trať - do Blanska i zpět na kole)
13. 5. - PIM, ale pasivně s foťákem v ruce ;-)
16. 5. - Pisárky (BBP)
19. 5. - Ekol superprestige, Brno (0,75-20-5, otazník kvůli neoprénu - ale pravděpodobně vynechávám)
23. 5. - Obřany (BBP)
24. 5. - přebor brněnských VŠ v OB
26. 5. - Jihomoravská liga v OB (sprint), Brno - Bystrc
26. 5. - Veletržní běh Brnem (10 km)
30. 5. - Líšeň (BBP) … teď tahám za ruční brzdu, cílem je naladit a ne se utahat
6. 6. - Veselka (BBP)
13. - 17. 6. - sjezd Vlatvy
20. 6. - Palačák (BBP), 5 km dráha - ale to je za hranou (forma se má ladit na gauči!), takže jen odklušu
23. 6. - Moraviaman (3,8-180-42), Otrokovice
A co potom? Sám netuším.

Ne, nezranil jsem se ;-) (ťuk, ťuk)

Konečně jsem se zase dostal zpátky do tréningu, sice je to dřina. Ale baví mě to - to je hlavní. Žádné lámání přes koleno, jinak bych byl už dávno ve spolku zahrádkářů. Dneska budík v nehorázním čase pro studenta, v 5:00. Na programu je pořádání jihomoravské ligy v OB v Deblíně. Ne v Dublině. Z Brna to je nějakch 30 km, takže musím vyrazit nejpozději v 5:40, v tuhle dobu je ještě proklatě tma. Sice ne ta úplná, ale na to, abych šasškoval bez blikačky to taky není. A hlavně je kosa, takže do toho musím trošku šlápnout, abych se zahřál. Okolo přehrady jde už nějak jde. U Veveří jde cítit, že jsem nesnídal. Připravené tousty v baťůžku jsou, takže pohoda. První ze 2 krizových stoupání. Před Veverskou Bitýškou bez problémů, ale z Bytíšky je to už boj.

Odřazeno na nejlehčí převod a tachometr, konečně jsem jej po 2 měsících příprav nasadil na kolo, ukazuje nemilosrdných i 7 km/hod. Jsou i horší kopce, ale tenhle je proklatě dlouhý (15 minut). Tester jede na plné obrátky, 164 je dost masakr na to, že jsem neposnídal. Cestou mě předjíždí pár lidí z klubu, všichni zatroubí - ach, příště taky pojedu raději autem. Dorazím na fotbalové hriště u Deblína, pak už jen přerozdělení funkcí a nějaké to pomáhání. Nejdřív na schromaždišti, pak na startu.

Je hezky, postupně se otepluje. Pohoda. Všichni závodníci za 110 minut odstartují, takže po uklizení startu jdeme s Kristýnou na pívo. Sedáme do trávy u hřiště. Jo, chutnalo. Akorát sice pak jedu na kole, takže doufám, že nebudu foukat. To jedno pivo by vyšlo draho. Poprvé letos je to bez problémů na kraťasy a krátké tričko. Tak si dám cestu do Brna jen v krátkém, i tak jsem se zapotil.

Dohromady 2:44 a 68 km (skoro 900 výškových metrů). Motejly lítaj a tak je třeba sedlat kolo. Zítra snad první dlouhé kolo (100+) a krátký klus, v pondělí dám 4 hoďky. Je čas do toho začít šlapat - kolo je fakt slabina, proto musí jít běhání do “háje”. Bohužel škoda, že tím si zarazím pokus o osobák na půlmaratonu, ale pořád cítím, že plnou regeneraci po Bratislavě nemám, takže to bude dobrý boj od takového 15. km v Olomouci příští sobotu.

Včera (vlastně předevčírem) byl divný den. Normální člověk by to vzal v pořadí snídaně - řízek se salátem - slivovice. Ne, já musím být něco extra, takže jsem to vzal od konce a tak jsem ve vlaku, když jsem si četl Běhy na střední a dlouhé tratě, měl o zábavu postaráno. V Brně příjemné jarní počasí. Na rozdíl od Havířova není krátký rukáv blbě zvoleným svrškem.

Přijedu na privát, Aďa nikde, tak rychle se převleču do běžeckého a vypálím směrem na Komín než stačí přijet. Hned po 700 metrech sbíhám prvního běžce. Náhodička, že dneska jde běhat o svátku. Jde to ztězka, asi tuší, že ho chci docvaknout a pozdravit. Není mi přáno - odbočuje tam, kam já nechci. Chci směrem na letiště. Míjím konečnou točny. Pryč z asfaltu, teď zas prach hlíny pěšiny okolo zahrádek. Přes kopeček a druhý běžec směrem k letišti. Docvaknu ho? Zas ne, zas odbočuje jinam. Pak podél přistávací dráhy, do kopce (do protivky traťe z LBP). Pak se mi ale vyskytne životní příležitost.

Všude se píše, že Keňani neběhají pro peníze, ale pro obživu. Takže, když černoch běží, tak to není hobbík. Včera jsem viděl černocha. Byl přede mnou. Tak 100 metrů. To neměl dělat :-) Zařadil jsem rychlostní stupeň. Ty mě hochu pozdravíš. Asi po kiláku stahování po panelovce, během supění, prohodím “Hi” (lehce jihanglický přízvuk samozřejmě). Počítal jsem s tím, že klučina asi nebude odkojený Svratkou (pravděpodobně nějakých student na Erasmu - výměnný pobyt). Nepozdravil. Nevadí, mám alespoň první černoššký skalp ;-) Pak míjím 2 běžce v protivce, zase mlčí. To už snad není možné. Mám něco vytetovaného na čele? Pak vystoupat na Medánecký kopec. Sluníčko se pomalu ale jistě vlíží obzoru. Triko s krátkým a vesta je ideál, je příjěmně. Jen zavřít oči a nasát tu energii. Pak potkávám mladého klučinu (snad ho znám ze závodů, mám pocit, že ho znám odněkud) - konečně pozdravil. Pozdravil! Jsem spokojený. Další běžec ne. To nevadí. Dnes je bilance zachráněna. Okolo oválu. Další pozdraví, asi se začíná dařit. Sbíhám okolo Přívratu až k privátu. 66 minut, 13 a půl kilometru a 250 výškových metrů. Dobrý běh.

To snad ani není možné. Delší dobu jsem neaktualizoval odkazy na blogy a teď se nestačím divit. Jsem celkem rád, že jsem vás všechny nové (snad mi nějaký blog nezustává utajen) naházel do rubriky Blogy. Ani už nemám sílu vás jmenovat. Někteří zůstávají v anonymitě - Niktomuž a jeho Maraton na vlastní nohy, který jsem si velmi oblíbil (i pro vysokou laťku v diskuzi - přispívá Mato nebo takový eN) - až po humorné scénky z natáčení 3COPa (alias Jirky Vlasáka). Číst vás budu i nějaký ten koment pod vámi občas zanechám. Ještě si je všechny nakopírovat do RSS čtečky (pak určitě zveřejním můj OPML. Asi přejdu od Bloglines ke Google, protože Google se mi poslední dobou zalíbil (přešel jsem k nim před půl rokem kvůli problémům na Seznamu) - všechno na jednom fleku, tak to má být. Tréningový deník budu mít přímo ve veřejném sešitu (konečně Milan i Michal budou mít dozor nad mojí leností) stejně tak jako kalendář (hlavně, aby sparinzi měli přehled o mojem volnu, kdy se můžu trhnout na nějaký tréning, či kam jedu na závody). Škoda, že kvůli těmhle vymoženostem jsem musel změnit prohlížeč… I na Behej.com jsem společně se Simkou připravil agregátor běžeckých blogů v češtině (slovenštině se asi taky bránit nebudeme), kde zatím je blogů relativně málo, ale dopníme.

Ach jo… Pro neznalého člověka miliony neznámých pojmů a souvislostí. Snad se v tom nějak zorientujete.

co kdybych zítra nedoběhl, tak alespoň těd…

nejčastější místo mého pohybu před startem :-(

první metry za náma, kus před náma

5. kilák, stále pohodové kececí tempo

24,5 km za mnou… pořád pohoda, skoro

trošku jsem zrušil občerstvovačku (čokoládá letí luftem) :( Taky jsem dostal pěkně za to seřváno. V pravé ruce 2 kelímky a za 2 vteřiny si musím stihnout ještě vzít houbičky. Zpomalovat úmyslně odmítám - to mě zabíjí!

pohoda za kilák je ta tam… teď je čas začít závodit

cíl, je to tam!

mám medailu a mám toho taky plné zuby

jdu si pro pivo! Bude zasloužené

prezidentka fanklubu (Aďa) a psychické utěšování (to ještě neví, že mě musí dotáhnout na vlak…)

Moc děkuji všem, kteří mě podpořili nejen přímo na závodě, ale i během tréningu. Celých 42 kiláku jsem věděl, že neběžím sám…

Začnu trošku od zadu. Sice prozradím pointu, ale ta je jasná. 3:14:26. Přesně před půl rokem jsem běžel Košický maraton za 3:32 a nějaké drobné. Tehdy mi to připadalo jako výkon z jiné planety. Dokázal jsem z toho žít celou zimní připravu. 6 měsíců je dlouhá doba. V tréningu celkem krátká, uplynulo ale dost zásadních věcí. Konečně jsem díky Michalovi dal po x letech tréningu znovu řád. Kvůli zaměření celé sezony jsem musel jednoznačně vyškrtnout PIM a poohlídnout se po něčem jiném, co bude dřív. 4 varianty:

Bratislava, Mělník, Česká Lípa a Linec.

Linec vyšktávám, jarní maraton asi nikdy nebude lepší než podzimní a dobré 3 tisíce se vším všudy umím zainvestovat lépe. Lípa a Mělník je od Brna dál. Bratislava zas loni průser jak mraky (a to jsem ještě schovívavý!). Risknu to, v Bratislavě jsem nikdy nebyl, tak alespoň si udělám výlet.

Něco k tréningu. Nemám běžecký tréning, ale triatlonový. Rozdíl proti létům předchozím. Objemy jsou téměr minimalistické, s maximem v prosinci a lednu těsně pod 300 km/měsíc. Kdybych jenom běhal, tak bych neviděl problém natočit 500. Misky vah se kdykoli můžou převázit na stranu zranění a pak je boj marný. Letos až na pár minibolístek se mi to vyhlo. Asi tím, že jsem kombinoval přípravu různými disciplínami.

Tolik asi k samotné přípravě. Doste jsem měl obavy z organizace závodu samotného. Což se po příjezdu trošku projevilo na prezentaci. Tím, že platba byla z účtu spolubydlícího, jsem lítal jak hadr od jedné řady do druhé. Psychickou odolnost jsem neprojevil a tak to odnesla jedná paní/slečna na prezentaci. Tohle není ztrátový závod - pořadatelé jsou tady pro závodníky, ne naopak. Doufám, že si mě dají na černou listinu, nebo že přístě to vše pošlape jako po drátkách (třeba jako v Košicích). 30 minut v prázdné prezentační místnosti bylo celkem dost. Nervy si jdu uklidnit na pasta party. Jen pivo by tam příště mohli čepovat (možná ho čepovali, nezaregistroval jsem). Chutnalo, jsem spokojený. Při posedávání na lavičce potkávám Maťa a Kiku (z fóra: Mato a PAULA) a domlouváme se na večer na pivo. Ještě si projdeme nějak město. Stihneme toho celkem dost, akorát hrad jen z dálky. Alespoň něco na jindy. Pak se vyráží na na pivo a pak ještě na pizzu. Naštěští, že němeli velké, protože po x letech bych asi nedojedl jídlo kvůli množství (jsem schopný spapat i 4 obědy na počkání…). Pak u Guttmannů prohrajeme s Peterem zápas ve stolním fotbálku, Maťo se “pochlubí” sbírkou bot (neběžec Peter něco breptá o bláznech :-) ). Knihovnička taky stála za skouknutí. Dostanu užitečný dáreček - treningový deník. Snad konečně se chytnu a budu to vyplňovat pravidelně. Cestou na tramvaj venčímě Emila (po kom tak asi Maťo mohl pojmenovat psa? :-/ ). Stíháme předposlední tramvaj na ubytování na kolejích Nové Gardy, za které by se nemuseli stydět ani v simulaci CS a podobných počítačových střílecích her (jedním slovem: odrbané). Jenže hned na další zastávce vyběhnu z tramvaje. Musím pokropit nejbližší keř. (teď začínají problémy) Takže na koleje si vyklušu. Nevím jakým tempem bežím, je to příjemné. Tma, občas nějaké auto. Ani nevím kolik kiláku a ani za kolik. Prostě si běžím, sice ne bez myšlenek, jen tak - klidně jsem mohl počkat na další električku nebo jít pěšky. Zvolil jsem “svoje”. Peter mě čeká na zastávce před kolejema. Dám si ještě noční pivo. Jinak bych asi neusnul. Jdu ještě 2× čůrat. Usínám jak špalek. Poprvé před maratonem. Zapomenu si nastavit budík na 3, ale je to dobře. Vstávám ve 4. WC, pak 2 hodiny čumím do stropu. I tato činnost je zajímavá - akorát jsem si na ni nezvykl. Únavou znovu odpadám.

Budím se v 7 (přesunul jsem budík z plánovaných 6:00). Otvírám džus, ríznu tu minerálkou. Cpu se toustama. Zatím jen párkrát odběhnu na malou. Pak ještě banán a tyčinka. Pak i na velkou. Zopakuju to několikrát. A začíná mi být blbě. Cítím, že se nebezpečně rychle odvodňuju, tak do sebe ještě rvu půl litru energiťáku. Je mi už tak zle, že další banán odkládám až na “někdy” před startem. Převlíct se (tragédí dres a kraťasy - má být teplo). Teprve teď volím boty (Adidas adistar comp vs. Mizuno Wave Atlantis), rozhudnutí padne na žluté šlupky. Je to risk, běhám v nich jen v atletice ve škole a závody na asfaltu (max půlmaraton), ale snad se to vyplatí. Přes zimu jsem zpozoroval, že jsem celkem předělal biomechaniku běhu - “ády” asi budou lepší (a hlavně lehčí, vzdušnější). Zašnerovat nožní čidlo do tkaniček. Čip není potřeba - žádný nakonec není. Budím Petera, začíná být trošku nemocný. Ideální servisák - dokáže nosit v baťohu elasťáky, mikinu, používat foťák a dokáže zpočítat mezičasy (a pak vám suše oznámí, že sice běžíte dobře, ale tempo neudržíte). Na Hviezdoslavovo náměstí dorážíme v ideální předstihu. Lehce se jen protahuju, stojím frontu na WC (furt jen na malou, už z toho mám strach!). Bojím se, abych nezvracel - raději si nedám banán.

Postupně se soukáme přes malý jediný koridorek do prostoru startu. Potkávám pár známých, potřeseme si rukama. Moc to neodsýpá, takže se musí odsunout start o pár minutek. Já už jsem tak soustředěný, že si zapomenu zapnout nožní čidlo. Chce se mi na malou. Žádný strom v prostoru startu, který už nemůžu opustit, není. Holt 30 vteřin boty mám už jistých na startu. Hodím to u prvního stromu. Speeker odvádí supr práci. Takové kecy jsem dlouho už neslyšel, alespoň příjemné rozptýlení. Zavírám oči. Minuta. Zhluboka se párkrát nadechnu. Na tenhle pocit jsem čekal přesně 6 měsíců. Start. Mačkám poprvé. Pak na startovní lajně - 22 vteřin. Pak už se jen zařadit. Není kam spěchat. První kilák od čáry za 4:35. Trošku přepálené, ale zklidní se to. Už vyhlížím strom. Hurá. A nejsem sám, takže na mě zbyde až 3. strom ;-) Pak zase zařadit. Postupně se separuje skupina s tempem mírně přes 4:30/km. Sice mám trochu strach, ale přijde mi to jako komfortní tempo. Od cca 3. km si pořád s někým povídám. Čas na závodění teprve přijde. Teď se jen setří energie. Okolo 4. km je divácky atraktivní seběh starým městem přes Michalskou bránu (??), kde je jediný úsek po kostkách. Na 5. km vybíháme na nový most - relativně nepříjemný stoupák a pak klesání po dvouprodovce. Trať je úplně uzavřena. Nic takového, že by vás občas minula tramvaj jak na PIMu. Okolo 10. km se schovám do balíku, fouká trošku vítr. V druhém kole to tady bude u ústa. Na občerstvovačkách skoro neregistruju jídlo (na 10. km bylo), ale nemám ani jaksi důvod. Mám v lahvičkách 4 gely - to musí stačit. Pak se zahýbý ze silnice na cyklostezku u hráze. Vítr je už z boku nebo do zad. Do zad ho samozřejmě necítím. Pár vlnek, které se musí vycupitat. Odsýpá to velmi hezky, furt držím tempo. Kecáme s Nyem, který má premiéru - tajně doufám, že nebude další koho utahám (Papaaya to odnesl na první desítce v Košicích), bohužel na 15. km spomaluje a je to jasné, že pro něj začíná boj už moc brzo. Teď už je to skoro sólo závod. Jen málokdy běžím s někým vedle sebe. Z 90% přebíhám. Podběh Apolla (3. most) a výběh na starý most (zase nepříjemný kopeček, ale nic zásadního). Na starém mostě si připadám jak na startu maratonu v NY (to asi ta konstrukce mostu a řeka pod ním)… akorát mi chybí to množství lidí okolo :-) Půlka za 1:35:28. Zatím je to nějaké divné. Držím se překvapivě až moc v pohodě. 25. km zaletím z kopce za cca 4:20 (mezičasy dodám později). Peter mě na mostě fotí. “Jdeš dobře! Udrž to, nebo umřeš…” Tak nějak vyzněl jeho komentář. I bežeckému laikovi to je jasné. Story může mít jen 2 varianty - buď to udržím, nebo umřu.

Od mostu seběhnu 2 lidi. Odstupy jsou už moc velké. Celkem mám strach, že si budu muset “hrát” s tempem ve větru sám. Míjím Maťa, ten mě povzbudí - sice to pomůže, ale jen asi na 200 metrů. Naštěstí sluníčko zalézá trošku za mraky, takže se moc neotepluje (v 1. polovině bylo pocitově tepleji). Od občerstvovačky před 30. km to začíná. 30 vteřin díra přede mnou a 30 za mnou. Tady se to musí poznat. Přichází kopeček (8 výškových metrů), trošku do toho více foukne. A na mezičase se málem složím. Už nemačkám na 4:40 a líp, ale hned za 5:03. Tak a je to tu. Naštěstí se to hned u hráze trošku srovná, ale postupně přichází krize. Ne taková jako kdysi, že jsem musel přejít do chůze, ale že nejsem shcopný udržet tempo. Musím, musím. Tentokrát si dobrý čas nenechám proklouznout mezi prsty. Dneska ne. Budu bojovat do posledního metru! 5 kiláku před cílem sice pořád předbíhám, ale najednout se kolem prožene “šinkazen”. Je jasné, že tihle kluci běží na 3:15. Do háje. Jde vidět, že se mě snaží přibrat. Nejsem schopný zakcepovat zrachlení skoro o 20 s/km. Už to nějak doplácám za 3:17, pomalu se smiřuju. Jen prohodím větu: “Tohle mi kluci nedělejte…”. Docvaknu dalšího odpadlého. Musím si ho přibrat do dvojice, oba jsme v krizi. Musím zrychlit teď nebo se o to vůbec nepokoušet. Před Apollem začínám nastupovat. Zrychlím na 4:33/km. Buď mě zabije, nebo nevím… Tady se láme chleba. Vzpomínám na všechny dlouhé běhy přes zimu. Přece jsem pokaždé trošičku zrychloval, tak proč ne dneska? Já chci i dneska. A hle jde to. Občerstvovačka na 41. km. Tak to bude o prsa a to mám před sebou stoupák na most (10 metrů). Kdyby to bylo jen trošku prudší, tak to neudržím. Naštěstí je most rovina. Vpravo jede autobus. Tak si ho předběhnu :-) Sice jede krokem, ale přeběhl jsem ho ;-) Musím ten běh uvolnit, jinak to neudržím. Pak seběh. Krok natahuju na maximum. V dálce vidím křižovatku, kde se odbočuje na náměstí. Ne, dneska to nevyjde. Pak nějaký divák křičí, že je to ještě 350 metrů. Koukám na hodinky. Nejsem schopný to zpočítat. Nabírám jednoho klučinu v zatáčce. Jo, dneska to asi vyjde. 10 metrů před cílem je Aďa, tak dostane pusu - zaslouží si ji. V tu chvíli je mi jedno, jestli to bude kvůli tomuhle “pitstopu” přes 3:15. Diváci to ocení potleskem (to jsem se dozvěděl až po doběhu od přítelkyně). Oči mi slzí, takže nejsem schopný přečíst čas na hodinkách, ani na tabuli v cíli. Cíl. Jsem KO. Srdcervoucí finiš. Musím se opřít o kolena, poslední 2 kiláky jsem běžel 2 tepy pod ANP. Dostávám medailu, nejsem schoný se narovnat, takže jen do ruky… Opřu se o plůtek. Během minuty jsem tuhý jak mrtvola. Nejsem schopný ani chodit. Řeknu o minerálku. Jsem z času 3:14:26 celkem mimo, nečekal jsem to. Ani nikdo, kdo mě zná.

Zajdu si pro malé pivo. Kopnu ho společně se zbytky gelu. Sednout, potřebuju sednout. Umírám asi 2 hodiny na lavičce. Když sedím, tak jsem v pohodě. Levá noha bolí neuvěřitelně - bolí me lýtko a flexor palce. Flexor asi kvůli čidlu, které trošku tlačilo. Lýtko je trošku víc nateklé. Na úpravé noze mám 2 pucháře. Oba v místech, kde se nedotýkají jiného prstu - záhada. Nemám hlad, jen trošku žízeň. Peter, ač je nemocný, mi zajde na koleje pro batoh - já bych to nezvládl, patří mu za to mnohý dík. Nejsem schopný se ani dobelhat na vyhlášení - ToiToika je maximální výkon. Kika je třetí. Vlastu se Svaťou potkáme cestou na tramvaj, Vlasta má poznámku k mé chůzi. Nedivím se mu. Ve vlaku si natáhnu nohy a umírám. Umírám i zbytek neděle, umírám i v podělí a úterý. Ve středu se vzádleně přibližuju pohybu “chůze”. Je čtvrtek a píšu story…

(mezičasy dodám později s fotkama - mám v nich celkem hokej, kvůli značení v druhém kole)

Ne, tento ročník nebyl kratší. Je to jen takové navnadění na delší povídání o letošním bratislavském maratonu, který jsem zaletěl za 3:14:26.
Jen v letu:
první maraton bez stresu
první maraton, kdy jsem čůral hned po 1400 metrech
první maraton, kdy jsem před startem málem nic nesnědl a ze všeho jsem málem blinkal
první pod 3:30 a pod 3:15 zárověn
první, kde jsem od vítěže dostal míň než hodinu
první, po kterém druhý den mě lidi poustějí sednout v šalině na místo pro invalidy :-D

Rozepíšu se snad večer - nejsem schopný ani sedět u počítače, aby mě něco nebolelo.