Nikolaj odjíždí do údolí i s našima 200 doláčema (má koupit lístky na vlak), my máme jeho pas. Uvídíme svoje peníze? Poučka pro Rusko: 1. Nevěř místňákům, 2. pokud první pravidlo neplatí, tak Vás přechcali, že jste to ani nepoznali… ale teď zpět do reality!
14.8. - 2. část
Si tak sedím u báglů, mažu se krémem, čučím na hory okolo a napadají mě jen 2 věci. Jsem v ráji (kdo neviděl, nepochopí) ale taky v prdeli (tušil jsem to a taky se to přihodilo). Nasazuju krysu (jinak se mému cestovnímu “baťůžku”, který váží tak tunu, nedá říct). Jdeme kilometr do Alplágru Džantugan, zde budeme dneska spát. I když já bych byl osobně pro to spát už na Zelené Gastěnici (o nějakých 600 metrů výš). Přece jen ani ne před 24 hodinama jsme byli v Rostově (mořský přístav) a tak dva a půl kiláku výšky by mohly být znát. Tak postavíme stany. Hned se o nás “postará” boss kempu - zkásne nás o 20 babek na osobu, nově zaveděný poplatek za vstup na Elbrus. To potvrzení sice vypadá jak nepovedený prospekt, ale věřte nebo ne, tak jsme nebyli podvedeni :-) Ale pochybnosti o dobré “kupu” mám ještě pár dní. Po obědě se rozhodujem, že se vydáme alespoň nalehko na Gastěnicu (tábořistě u ledovce - výchozí místo pro ty nejlepší túry v Adyl-su). Hned před “čekpojtem” (hlídka pohraničníků) potkáváme velkou (cca 40 lidí) skupinu českých turistů (čti: prasat!). Prohodíme pár slov než pohraničníci zapíší vše do té svoji knížečky. Cesta ubíhá rychle bez báglů, vede podél ledovcové řeky, nejdřív krásným lesem, který se najednou ztratí a před náma se otevře údolí. Nádhera, všichni mlčíme. Slova nejsou nutná, stačí se jen koukat a poslouchat! Jsem štastný jak malé děcko - to je ta chvíle, na kterou jsem čekal ty měsíce! Fotím jak utžený z řetězi. Přijdeme na Gastěnicu a okujeme situaci. Jsme pozváni na čaj studentkou geogoligie, která v rámci projektu sama 2 měcíce pozoruje pohyby ledovce (!!). Povídáme si buď rusky (David) nebo anglicky (my mladší, mimochodem jediný obyvatel Ruska, který se dal do řeci anglicky bez nějakého nutného důvodu! Rusové umí mluvit anglicky, ale jen v krajní situaci!). Poděkujeme, vydáváme se zpět, jdeme na okraj ledovcového jezera, kde je i střážní věž. Hned nás 2 vojáci zastavují - došli jim cíga… u nás njět :-( Okukuju štíty - jsou tady možností na pár týdnů, spíš měsíců, a ne pár dnů, které tady budeme. Od ledovcového jezera hodíme trošku kufřík, protože netrefíme jediný most přes řeku. A pak málem mineme pohraničníky - což může být velký průšvih - přecejen nabitý kalašnikov není v rukou negramotného 17tiletého klučiny optimální hračka! Naštěstí vše vysvětlíme. Postupně se zatahuje a poté smráká. Na Kavkaze je to taková klasika - ve 3 odpoledne se začnou kupit mraky, ale na druhý den zase jak vymeteno. Vaříme, dobíjíme mobily (signál sice je, ale je to grifu ho chytit) a akumulátory do foťáku. Usínám s úsměvem na rtech.
15.8.
Ráno šaskuju už od té osmé, David s Hankou mě strašně serou, protože nechcou vylézt ze stanu před 9. Prostě se mi nechce tahat bágl v tom největším vedru. Balíme cirkus, nahazujem bágly a začíná očistec - cesta na Gastěnicu nám zabírá více než 2× tolik času co včera. Přijdeme okolo 12. Vybereme ten nejlepší flek - výhled na hory, řeku, ale taky se žlábkem okolo stanu, kdyby náhodou začalo pršet. Pojíme a přemýšlíme co dál. Listujeme průvodcem… Via Tau (3800) nejsme z mapy (nejbrutálnější omalovánka, jakou jsem zažil) ani z průvodce (nejdebilnější knížka, kterou jsem držel kdy v ruce - a to jsem četl i anatomický atlas a podobné ptákoviny) schopni přiřadit realitě. Tak zajdeme za geoložkou, ta nám horu ukaže a řekne, že to nestíháme. Jsme opačného názoru. Bereme pro jistotu věci na ledovec ač nejsou nutné. Je pařák. Nastupujeme na morénu, jeden krok nahoru, dva dolů. Kličkujeme, nakonec se nám daří se trefit do správného suťovista, dole necháváme bágly. Suťovicsto je na hodinu “chůze”, kde víc jedu dolů po šutrech než vyjdu nahoru :-( Je to hrozná dřina - o něčem jako náznaku pěšinky si můžeme nechat zdát. Přicházíme do sedla. Zbýva tak 100 metrů k vrcholu jedničkového až dvojkového lezení, nic těžkého, skálá je pevná. Ale když máte půlkiláku pod sebou díru, tak vám i taková procházka sebere hodně sil, hlavně psychiku tím potrénujete. Vrchol! Poznáváme ho podle ocelové tyčky mezi šutrama - vrchol je podélný. Je krásný výhled do Gruzie, na ledovec i na tábor - všchno je tak daleko, ale přitom jako na dlani. Je hezky - plus 20°C, lehounký větřík, sluníčko (jsem v kraťasech). Děláme vrcholovku a padáme dolů, ať nemusíme šaškovat na moréně s čelovkama. Přicházíme asi 30 minut před západem slunka. Než stačíme něco uvařit, tak slunce zapadá a začíná zima (navlíkám se do polárky, kterou jsem měl jako rezervu v báglu na tůře). Celkem jsem unavený, ale už hodně klidný. Výlet nedopadne fiaskem, něco jsme slezli, takže teď to už bude jen nadplán. Domlouváme se, že zítra Hanka a David scházejí do údolí vyřídit OVIR. Já to beru všemi 10 - nikam se mi moc nechce a můžu alespoň něco nafotit.
16.8.
Vstanete, kdy chcete, posnídáte, co jste si sami nakoupili před týdnem, pak si jdete vyčistit zuby ke skále, kde je pitná voda… Pak ještě poleháváte ve spacáku, dokud se stanu nedotknou první sluneční paprsky. Tak to mě vyžene vem, beru Tolstoje a čtu si, opaluju se, jím a tak to opakuju, až mě to přestane bavit, což se samožřejmě ani po 5. cyklu neděje. David s Hankou dorážejí odpoledne. Něco říkají o tom, že jsme s Honzou´jak negři. Je pravda, že jsme to trošku přepískli. Ale co! Kdo může říct, že se spálil ve 2800 při čtení Tolstoje? ;-) Plánujeme další den. Na Adyl-su nám zbývají 2 dny, takže v úvahu připadá jen jeden kopec. Jednoznačně volíme Džantugan (4000). Přezdívka kakvkazský Matternhorn je naprosto přesná! Úchvatná hora. Bavíme se s místníma o cestě, každý říká, že podmínky jsou rok od roku těžší a že oproti průvodci je to těžší ve skutečnosti. Večer vedle nás rozbalí cirskus hradečáci - tak jim zpafikujeme část zásob jejich vodky :-) Výsleddek dne: 100 stránek Tolstoje a těsně před půlnocí průjem.
17.8.
Z toho průjmu jsem totálně hotový, ne fyzicky, ale psychicky. Vím, že pokud to nezastavím, tak to znamená stop celému zbytku výletu. Tak se pro jistotu předávkuju endiaronem a smectou. Zabralo, díky bohu. Tak mám šanci se alespoň 2 hodiny pořádně vyspat a nelítat jen na záchod a zpátky. Ráno dělám jeden čaj za druhým, musím doplnit tekutiny. Je celkem kosa. Ale je pořád luxusně nad nulou. Kdybych věděl, že tady nadávám na zimu a na Elbrusu bude mínus 15, tak si hodím mašli. Než všecno pobalíme, tak slunko už pomalu vyhází. Takže hned ze startu máme časovou ztrátu asi hodinu. Nástup na druhou morénu. Pak na ledovec. Svah okolo 50° je na rozvičku víc než dost. Furt nahoru. Jdeme na laně v pořadí David, Hanka, Honza a já vzdadu. Ledovec si fakt užívám. Čekám jen, kdy si proříznu mačkou goráčové kalhoty. Pak bloudíme (ne naše chyba - mapa a průvodce jsou na 2 věci, raději se přístě řídit instinktem) - nachzíme cestu mezi trhlinama (pár decimetrů) pod ledovcový výšvih. A začíná se přitvrzovat. Každý má je jeden turistický cepín. Podmínky jsou blbé. Není sněhu, ale jen ledu. Takže zrovna okolo nejtěžšího místa (90°, schod cca 2 metry) se rozhodne. Honzovi se smekne mačka. Nejen z ledu, ale i z nohy… Málem mi trefila přilbu. Nejdřív mi to přijde jako sranda. DOkonce uvažuju, že vytáhnu foťák a vyfotím ho. Ale zjišťuju během 10 sekund, stejně jako David a Hanka, že jsme v pořádne brindě. Slunko se tak opírá do ledu, že štand nejde uělat, takže slanení nepřipadá v úvahu. Honza nejdřív nadává (to asi každý), ale postupně se stává apatickým. V tu chvíli se vidím o pár set metrů níž na ledovci. Honza sjel o tak půl metru. V tu chvíli mi bleskne hlavou situace, když jsem každému říkal, že se vrátím domů celý. Vůbec nevím, co se děje za schodem, kde je Hanka a David - naštěstí to ubrzdili. Hned traverzuju mimo osu, ať mě alespoň nesejmou, když spadnou. Je mi jasné, že to nějak půjde, ale trvá to zatračeně dlouho. Led měkne a já jsem přesně tam, kde se rozhodla téct ledová voda - do rukávů. Je mi to šumák. Hlavně, když se dostaneme dolů. Začíná “akce”, nálézám pod Honzu a sekám mu stupy pro botu bez mačky. S jednou mačku nemyslitelné to slézt. Dívám se dolů - je to tak 100 metrů. To jsou minimálně 3 stupy na metr… Musím. V půlce myslím, že už mi upadnou obě ruce. Nohy, z toho, jak pořád stojím na předních hrotech maček, už ani necítím. Už jsme skoro dole. Jsme dole! Honza si nandává mačku. David mlčí, Hanka je vysmátá jak sluníčko, já kurvuju. Balíme - po tomhlo už nějaký další pokus se rovná jisté rakvi. Tak scházíme na Gastěnicu z levé strany. Troskšu víc trhlin, ale včechny jdou krásně poznat a kličkování cestou dolů moc nevadí. Přicházíme na Gastěnicu. Jsem uplně jak troska, mám hlad, žízeň. Jsem na tom hůř na 30. km na PIMu. Udělám si těstoviny a je mi hned líp. Jsem dost naštvaný na Honzu (stejně jako ostatní), protože ta mačka mu dělala problémy už od začátku túry. Teď bych potrěboval lahváče, nejlépe tak deset kousků, abych zapomněl. Dnešní den považuju za druhé narozeniny! Jdu spát. Zítra scházíme dolů do Alplágru. Zbývá Elbrus. V našem stanu (já+Honza) funguje ponorková nemoc na 100%, po tomhle se Honza nemá čemu divit, že nejsem ani moc upovídaný. Jdu raději spát hned po západu.
A co Elbrus? Začně chrlit lávu? Asi ne…
