Kavkaz 1. díl
Tak jsem z počítače vydoloval nějakou část rozepsaného příběhu o výpravě v roce 2005 do Ruska na Kavkaz… Takže pokud se bude líbit, tak budu pokračovat dál ;-)
květen
Maturitní měsíc. Pohoda, nesportuju, jen se valím 1 týden v posteli s knížkami. Pak to přebiju maratónem a maturitní večírkem v jeden den, další den jsem ani nevěděl jak se jmenuju. David mi něco říká o tom, jestli nechci jet s ním na Kavkaz - vysmál jsem se mu do držky s větou: “Co bych tam dělal?”, protože jako správný student mám přece nasbírat penízky na letní brigádě. Ale můj názor trval asi tak 2 dny… Tak jsem udělal zase další cipovinu v mém už tak dost tragi-komickém životě - kývl jsem při chlastačce ve Stolárně, že teda pojedu. Asi týden později kývl i Honza.
červen
Postupně začínají odpadat Davidovi kamarádi a začíná se to tvářit, že možná pojedem i ve 3, což je počet, který doma nesmím říct, protože bych nikam nejel. Tak to řeším, tak že zavádím konstantu počtu členů výpravy na 8. Akce vypadá v půlce června, že asi nic… Jo, jen občas padají šíleně blbé návrhy v hospodě jako např.sjet Elbrus na pláštěnce, jet až na Kavkaz vlakem a pod. Na konci měsíce se rozšiřuje “fiktivní” počet členů na 4 - jede s námi i Hanka, takže v podstatě se z toho stal “školní výlet” (1 profesor, 2 studenti a 1 exstudent).
červenec
1.7. mi volá David, že odjíždí na Ukrajinu a že mám dát prachy na vízum a pas Honzovi - asi fakt možná někam pojedem. Pak ale začínám být nervózní, protože ani ne měsíc před odjezdem není vůbec, ale vůbec nic jistého. Něco kolem 20.7. se už začnou podávat žádost na vízum - jsem fakt “nadšený”, že to vyřizujem přes cestovku, protože z původních 1700 za vízum a voucher se cena zvýšila na pouhých dva a půl tisíce (BTW: můj týdenní plat, což jsem řádně musel oplakat).
srpen
Když mi 5. srpna dal David ve Stolárně můj pas do ruky s tím, že už v něm mám vízum, tak mě napadla jen jedna věc: MY TAM FAKT JEDEM! Tak už jen potvrdit výpověď v práci, nakoupit různé potřebné i méně potřebné věci. Samozřejmě se (skoro) každý večer informujeme o stavu příprav ve Stolárně (v tu chvíli jsem se už těšil až odjedem, že si konečně odpočinu od chlastu - šeredně jsem se mýlil…). Když jsem kupoval polívky, těstoviny a jiné instantní sračky za sedm stovek v Kaufu, tak mě celkem uzemnila věta prodavačky: “Tady někdo jede stanovat…”, přes zuby jsem jen procedil, že spíš jedu spáchat hromadnou sebevraždu do Ruska - nepochopila, ale ani se ji moc nedivím. že jsem idiot, to už vím dávno, ale když jdu shánět rukavice po obchodech typu Hudy sport, tak by se na mě tak zákeřně dívat neměli (srpen je ale srpen a rukavice se přece nosí od prosince…). Tak se začínám “cvičně” balit - nechápu jak to všechno narvu do batohu, natož abych to unesl. Pak ale přichází celkem jobovka od Davida, který jel koupit lístky do Užhorodu - z Kyjeva do Pjatigorsku (podhůří Kavkazu) jsou vyprodány všechny lístky. Do prdele - pomalu to začíná vypadat, že se ani na ten Kavkaz nedostaneme. Tak volíme den před odjezdem náhradní variantu - odjeme trošku dřív na Ukrajinu a uvidíme…
9.8.
Já se jdu zrelaxovat do ZOO, v té době jsem nevěděl kde mi hlava stojí, jak na potvoru jsem si udělal velmi nepříjemný puchýř, který mě trápil snad skoro celý Kavkaz. Ze ZOO hurá do Stolárny, kde jako správná expedice musíme uspořádat rozlučku - já už se pomalu smiřuju s tím, že už některé lidi vidím naposled v životě…
10.8.
Ráno 10.8. se s Honzou u mě doma podíváme na “motivační” film - Pád do ticha (vystihuje hlavní myšlenku horolezeckého filmu). Už doladit jen drobnosti, nahodit 35 kilový batůžek na záda a vyrazit do Stolárny (tam začala myšlenka, takže tam musíme začít i celou výpravu). Postupně dorážejí všichni členové - skalní kamarádi se s námi přišli rozloučit, někteří nám nedávaj moc šancí na návrat (dík, Adame). Zajímavý poznatek, který jsem zažil během příprav - když se někdo dozví kam jedu, tak hned chtěl vrátit všechny půjčené věci (nechápu proč…). Tak v rychlém sledu dáváme několik piv, půlek a nakládáme se do taxíka, kterému díky většímu než menšímu množství bagáže nejde zavřít ani kufr. Vlakáč - sedám do vlaku, nervozita posledních týdnů je z ničeho nic pryč (konečně si to začnu užívat!). Česko-slovenské hranice naznačují, že jedeme správným směrem - na východ. Pak jen protrpět 2 hodinové čekání v Žilině, kde se asi schází elita celého Slovenska. Pak se nacpat do plného nočního rychlíku. Celou cestu jsem prospal bez nějakých problémů v sedě.
11.8.
Příjezd do Michalovců - nádraží je celkem hezké, ale pohled ven naznačuje, že se asi pomalu blížíme Ukrajině. Pak se znovu návrat do plného dopravního prostředku, tentokrát autobusu. Na hranicích si posouváme čas o hodinu zpět - ale bojím se spíše toho, aby se čas na Ukrajině nezastavil před nějakými 20 lety… Průjezd Užhorodem je jak scéna ze sci-fi - všude jsou nápisy, kterým vůbec nerozumím (asi to bude tím, že používají azbuku…). První nadechnutí ukrajinského vzduchu, první krok z autobusu samozřejmě levou nohou do 20 cm hluboké kaluže - kurva, tak to tedy hezky začíná. Na autobusovém nádraží panuje naprostý chaos, alespoň pro mě… Přesouváme se na Vagzal - vlakové nádraží - hala z venku vypadá hezky, ale uvnitř to budu určitě fuj, vstupujeme dovnitř - začínám přemýšlet jestli jsme v dobré republice - tohle přece nemůže být ta bývalá republika SSSR! Pořádek na nádraží, nádherná výzdoba, moderně zařízeno a vše podtrženo fontánkou. Nedaří se nám koupit lístky do Pjatigorsku jak přímou, tak alternativní variantou - vše je plné… Úspěšně jsme ale koupili 2 flašky vodky a makové bonbóny.
Dostanou se včas hlavní hrdinové do Kyjeva? Zahlédnou vůbec kavkazské vrcholky? A co vodka - bude jim blbě už v Užhorodě, nebo až v Kijevě? A co na to Mirek Dušín? Těšíte se na pokračování?