Trošku nastal zlom ve škole. Rozhodl jsem se ukončit studium informatiky a změnit tak svůj druhý obor (prvním je tělesná výchova) na “technickou a informační výchovu” na pedagogické fakultě. Na FI jsem to nedával vědomostně, časově, prostě skoro vůbec. Byla vlastně haluz, že jsem se tam udržel celé 2 roky. Bohužel 2 roky teď znamenají, že TIV musím zvládnout místo 3 let za rovné 2 roky, jinak budu platit jak mourovatý (2000 za měsíc). Ale při “náročnosti” studia TIV by to neměl být problém. Ty uvozovky jsou tam z ironického důvodu. Nejtěžší předmět na TIV je v podstatě nejlehčí na FI… Kvůli tomu jsem musel už letos začít honbu za zelenou kontrolní šablonou předmětů, které musím ke státnicím zvládnout. Proto mi v zápise v prvním semestru nechybí ani předměty pro 3. ročník a podobně :-)
Jedním z těchto předmětů je Oborová praxe. Nehledejte pod tím nic složitého. V podstatě si sednu 3 krát na dvojohodinovku do dílen a 3 krát na dvojhodinovku u počítačů někam na základku. Pozoruji vyučujícího, systém jeho výuky, snažím se pochopit jak to v praxi funguje (nazývá se to hopistací). Po prvních 4 hodinách mám jasno. Funguje to naprosto jinak než si idealisté na pedagogické fakultě myslí. VŠ pedagogického směru tedy opouštějí lidé, kteří potom mají solidní náraz do zdi. Pokud si někdo myslím, že to ještě praxe ve 4. a 5. ročníku vylepší, tak se mýlí. Však dobře víte, že bordel nešel dělat u praktikantů, protože vzadu ve třídě seděl “normální” vyučující a případně zasahoval do výuky. Kdo neustojí první 2 roky v zaměstnání, tak má peklo na zemi - to i na takových institutech jako gymnázium. (Ano jsem hajzl, dělal jsem to peklo před pár lety taky…)
Jen pro srovnání - na VŠ v praktikách v dílnách po nás se chce přesnost okolo 1/10 mm. Na základce budete muset hodnotit výrobky, které se občas nevejdou ani do centimetrové tolerance. O tom, že některé děti to nebaví, se zmiňovat nemusím. Kladivo pak slouží k jedinému - k lámání prstů spolužáka. Na fakultě nás prostě nenaučí to, že dítě v 6. třídě prostě nepochopí, že když bude spěchat, tak vyrobí předmět vhodný tak akorát do odpadkového koše. Když dítě bude pracovat s rozvahou, tak za 2×45 minut nestihne nic (sice možná dostane známku, ale domů si odnese akorát nějaký polotovar, což moc motivační není). Po čtvrtku se už moc nedivím, že někteří kantoři jedou ve stejných kolejích několik desítek let. Něco měnit nemá smysl. Překážky, které se musí překonat jsou moc vysoké - už zájem samotných žáků, rodiče a jejich “výchova” a pak jobovka posledních dní - rámcový vzdělávací program (RVP).
Mezi RVP a utopií mi v současnosti nepřijde na mysl žádný rozdíl. Fajn věc, která se čte na papíře. Dá se o to kecat na přednáškách, dělat na to téma konference. Dají se v tom utopit milióny na školení. Ale uvést to do praxe? Pochybuji. Obhajoba lidí, že RVP je úžasná věc, nemusí být lež. Ale kolik těchto lidí v reálu dlouhodobě učilo v primárním nebo sekundárním školství mi je naprostou záhadou. Nějaká krátkodobá stáž někde v zahraničí je asi na 2 věci. Reformu odskákali učitelé, děti ve výsledku budou akorát blbější - však si počkejte na výsledky reformy za pár let. Viz protesty, opodstatněné, některých vědců jako Jiří Grygar a podobní. Je výborné získat nějakou kompetenci (schopnost), ale pokud ji nemám na co aplikovat, tak je mi na nic…
Ale abych nebyl jen negativní. Výuka výpočetní techniky postoupila o milion roků vpřed. Interaktivnost na každém kroku. Jedinou překážkou jsou peníze, jak jinak. Tabule, na kterou je promítán obraz projektorem, ze které názorně ukazujete žákům postupy (njn, komplet za 150 tisíc). Byl jsem u vysvětlování Malování ve Win XP u 6. ročníku. Z toho jsem byl nadšený i já, děti to hned pochopili - u takových dětí je už i malování a funkce “kyblík” dost pokročilá záležitost. Přeci jenom pochopit uzavřenost vybarvovaných ploch souvislou linií nemusí pochopit každý. Jediné co mi momentálně je záhadou, že nikdo zatím nevymyslel uspořádání počítačů ve školních učebnách tak, aby byly splněny zákládní požadavky:
- kontrola učitele, že žák nedělá nic jiného
- zachování ergonomie - neustále se otáčet k tabuli také nejde, je potřeba, aby žák si mohl srovnávat tabuli s svým LCD
- spolupráce se spolužáky (až donutíte šesťáky nepobíhat po třídě bez zvýšeného hlasu, máte u mě pivo), což je taky nutné. Někteří si to raději vysvětlí od kamaráda než od učitele
- něco by se ještě našlo, ale momentálně si nevzpomenu
Stačilo by mi jediná otázka, kterou bych položil na pedagogické fakultě - jaké schopnosti má žák v 6. třídě na ZŠ s práci s počítačem. Bohužel by odpověď byla jen odhadem. Na praxi jsme tady mi my - budoucí učitelé. Akorát feedback chybí jaksi naši profesorům. Celý ten systém je postavený na hlavu. Ale jak bych to řešil já, také netuším.
Dík patří Česťovi, že mě strpěl ve svých hodinách a odpovídal na hodně mých všetečných dotazů.
No prostě srandy kopec, ale smích už mě přesel :-) Asi nejsem pořádný flegmatik.
