forest blog

Ne, nebudu psát o ničem negativním. To jsem si už zakázal a nemám ani chuť o něčem takovém psát.
Už jsem psal, že skialpovou sezónu jsem ukončil na Malé Fatře, zase jsem se přepočítal. Tentokrát pozitnivně. Předcházející týden jsem se konečně cyklisticky zapracoval do režimu (okolo 8 hodinek na silničce), ale bohužel minulý týden mi klaplo kolo jen jednou - v pondělí. Poslední den zimy zima naposledy zakuckala, takže zbytek týdne, když jsem byl v Brně, to nebylo na kolo. Po NOBu jsem si říkal, že budu spát a jen spát celý víkend. Prostě někdy na mě přijde pocit, že musím dospat celý týden.
Někdy zase na mě přijde stav, že sním na co přijdu (třeba dneska jsem měl 2 obědy a 2 večeře…). Někdy si říkáte, že je to naposledy. V sobotu jsem vstal překvapivě brzo (přece jen jsem šel spát po půlnoci) okolo 8. Jsem vysokoškolák - budíček před 10. hodinou je týrání!
Mrknu na ICQ píše mi Adam “že Lysá”. Sledování Hervis půlmaratonu v TV odkládám. Raději aktivní sport, než pasivní. Hezké raní probuzení jen podtrhne SMSka ze Slovenska ;-)
Adam přistavuje posunovadlo. Jde hned poznat, že to večer v hospodě přehnal. Vašek taky, ale není to na něm tak vidět. Vyrážíme ze Zlatníku, ani nevím pokolikáte letos. Cesta je už vybroušená. Prvních 200 m výškových jdu svižně za 20 minut. Pak zvolním a jdu s klukama. Není kam spěchat. Je čas si to užít! Počasí je dost atypické. Skoro nefouká, což je fajn, protože všechny teplé věci jsem si zapoměl (kromě goráčky) v Brně. Na Zimném nás mine Česťa a Marcel, kluci vrchol už mají za sebou. My terpve před sebou. Klasicky do hospody na čaj a sváču. Převlíct a hurá dolů. Dneska ne. Dneska se na sever necítím, prostě to vezmu po cestě - ani mi to není líto, protože lýtka jen brnkají (stehna na tom nejsou po NOBu o nic lépe). Holt silově na tohle nemám. Nahoře je to mokrý sníh, uprostřed to měním na vodní lyže a dojezd je už na lyže na trávu. Skluznici raději nekontroluju - lyže, jak říká Honzík, jsou spotřební materiál. Poslední vyjížďka to teda nebyla, protože jak řekl Vašek, poslední je jen do hrobu. A pokud sypne, tak Velikonoce jsou taky dobrý termín ;-)

Tak a je to tu. I orienťácká sezóna se rozjela. Kotník je OK, tak jsem se pokusil popasovat s mapou. A hned ke všemu na nočním. Terén nic extrémního na noční - Komenského sady v Ostravě za Radnicí (běhá se tam také na podzim Ostravský maraton).
Závod vezmu hned cestou z Brna při cestě do Havířova. Sice jsem na prezentaci asi 2 hoďky před závodem, takže trošku nezvyk, že na všechno mám čas. Nachystat popisy, čelovku, oblíct se, rozklusat, protáhnout a rovinky. Musím přiznat, že lidi okolo orienťáku mi chybí - pokecat se známýma je fajn.
Samotný závod jsem bral jen jako test kotníku - buď to bude OK, nebo si ho dodrbu úplně. Vyhrála první možnost, uff.
Mapu jsem držel naposledy na akádě (akademické MČR) a pak ještě o vánocích. To moc dobrá mapová příprava není. Přiznávám, sypu si popel na hlavu. A těch neoběhaných terénů v okolí Brna… skoro je mi hanba.
Hned na jedničku nedoběhnu. První chyba - sekera minuta. Pak už to začně odsýpat. Srovnávám se s mapou. Neveřím úsudku, ale buzole. Úsudek mě poslě z 99% do háje. Sice raději odběhy nejsou ideální, ale vážně se překvapuju.

Foto: Bestík
Prešně v půlce závodu přišla nejvetší bota “dne” - tesně jsem minul kontrolu (snad o 10 nebo 20 metrů) a udělal dost výrazný přebeh. Než jsem se chytl (nepochopitelně mě nezastavila linie asfaltového chodníku!) a vrátil, tak 2 minuty v háji. Pak už jen malé detailní chyby, kdyby jsem se málem dvakrát disknul, ale kódy jsem si hlídal. Pokaždé to byla kontrola, která byla kousek před mojí, ale úplně na jiném popisu. Budu si teda muset začít hlídat možná i popisy. Ale to mi šlo dost špatně. Měl jsem už problémy se čtením mapy - ne, že bych potřeboval brýle, ale jaksi jsem si odvykl během běhu na něco blízkého zaostřit. Navíc to bylo podpořené oslněním světla čelovky, které se odráželo od mapy (přepínat na mojí čelovce mezi LEDkama a xenonem skoro nemá význam).

Foto: Bestík
Se závodem jsem fakt spokojený. Na míru. Prostě jsem nic nečekal a přislo to. Výsledek nic extra. Ale nechávám za sebou lidi, kteří mě běžně porážejí. Snad bych na letošní akádě v Liberci nemusel utržit znovu kládu. I když klasika se nepoží v parku, v noci a na rovině. Poslední faktor mi dost hraje do karet, v libereckých kopcích se možná silově budu trápit. Ale každá zkušenost je taky zkušenost. V orienťáku to platí dvonásobně. V atletice jde bežet pár závodů za sezónu se supr výsledkem (v mém osobním měřítku), ale v orienťáku to těžko prosadím, pokud neodběhnu více závodů. Třeba nějaký brněnský oblastňák, kde si přijedu na kole ;-)

 1. Hadač Miroslav   34.18
 7. Kalina Tomáš   40.09 + 5.51
celkem 17 lidí v H21 (6,9 km vzdušně)

A ještě pohled na můj graf “uhlík-železo”:

Moc nemám rád, když někdo cituju latinské přísloví. Ale tohle to vystihuju na 100 %. Sám sis to namíchal, sám musíš všechno vyjíst.
Hned po skialpech jsem lehnul s chřipkou. Řekl jsem si, že co už je moc, to je příliš. Pořádně vyležet. Do posledního dne. Žádný návrat do tréningu přesně na hraně, kdy už to “snad” je v pohodě. S tím jsem se setkal od Nového tolikrát, že si to na náštěnku asi nepřipíchnu. Počasí udělalo zvrat a je teplo. Tak osedlávám kolo a najíždím kiláky. Je jasné, že díru v běžeckém tréningu už nezáplacnu. Na hrubý pytel hrubá záplata. Je jasné, že jarní běžecká sezóna se změní v noční můru. A o realitě jsem se měl přesvědčit hned tuto sobotu na BBP. Na jedno z nějtěžších závodů (alespoň podle profilu), něco takového mi moc nesedí.
Na Myslivnu jsem jel s nadějí, že porazím Pavla a Michala. A snad budu i spokojený. Potřeboval jsem se nějak psychicky stabilizovat před Bratislavským maratonem (1.4.). Dopadlo to přesně naopak než jsem čekal. A tedy přesně podle noční můry. Přepálený začátek, postupné odpadávaní a nakonec jsem v jedné zatáčce špatně došlápl a odnesl to kotník. Nejdřív jsem si myslel, že to doklušu. Nakonec přecházím do chůze, pro jistotu. Kolem se prožene dvojblok Pavel-Michal a moje ego dostává lekci pokory. Tak mi patří. Musím si to vyžrat teď, kdy jde “o nic”. Chvíli ještě uvažuju co dál, vyzkouším přejít do běhu. Jde to, sice to trošku tahá. Do druhého kola nepoběžím. Zabalím to. V tu chvíli byl Milan jako zjevení u cíle. Oznámil mi 30 sekund, že ztrácím na kluky. Zatmí se mi před očima a pouštím se do stíhačky. Teda až po první výběh, kdy kotník jde cítit. Takže zbytek doběhnu na nějakých 85 % výkonu. Momentálně při tréningu z kola a absenci běhání nejsem schopný ani víc. Druhé kolo jdu 1 tep nad ANP, skoro ideál, kdyby to nebylo tak pomalé :-( Prostě mám toho plné zuby.

1	ZADÁK  Karel jun.	0:33:35
19	LENGYEL  Lukáš		0:38:34
54	KRČÁL  Michal		0:42:39
66	KROUPA  Pavel		0:43:45
75	KALINA  Tomáš		0:44:29
87	DIATKA  Vladimír            0:45:55
celkem 162 běžců na 9,6 km (180 m převýšení)

Nedělní plán “12 km na maratonském tempu” bere za své hned na začátku. Jsem trotl, který nemá cit - první kilák za 4:12, takže se nemám čemu divit, že jsem to zabalil po 6 kilácích s podlemeným sebevědomím. Pak zvolňuju na 4:22, furt rychlé, 4:28 furt rychlé. To mám tímhle finišovat? Možná tak příští rok, ale ne za 2 týdny. 4:38! To je ono, cítím, že tohle je ono. Nohy bolí - únava z kola je nastřádá za celý týden + včerejší “závod” (alespoň k něčemu je ta únava vhodná). Tohle je tempo, které jsem schopný udržet. Pak ještě vyzkouším 4:47. Pocitově to vyjde na stejno. Takže momentální zlom je na 4:40. Dál to nemá cenu pokoušet. Kotník bolí. Raději ani nevyklusávám a jdu na autobus chůzí.
Dvakrát se nevstoupí do téže řeky, ale já jsem trotl, taže opakuju situci před Košicema. Alespoň nemusím řešit vylazování. Nezbývá mi nic jiného než jezdit na kole. Doma o víkendu zkusím ještě krátký klus (nechci dráždit hada bosou nohou). Poslední týden utlumím na minimum, budu dodržovat životosprávu (jídlo, spánek) víc než obvykle a snad si všechno v hlavě urovnám. Přece jenom, čas, kde chci být v cíli na Hvezdoslavově náměstí mi příjde pořád jako záležitost hlavy a o nohách to moc ani tak není.
A tabulečka na závěř:

3:16:55 = 4:40/km
3:20:26 = 4:45/km
3:23:57 = 4:50/km

Jestli se budu pohybovat vtomhle rozpětí, tak naprostá spokojenost. Mega úspěch. Že je to moc velký rozptyl? Ano, je. Ale ač mám za sebou 3 maratony, tak před každým nemám absolutně jasno, kde se budu pohybovat. 4:50/km-5:00/km nebudu taky nabručený, tenhle čas by měl taky význam, protože se pořád budu posouvat. Ale pokud bych měl stagnovat na celkové čas. Rozhodně budu muset maraton pojmout konzevrvativně. Žádná divočina typu Košice, kdy jsem šel “tempo Tučnák” a když mě to přestalo “bavit”, tak jsem to napálil a potom do cíle jen docupital. Rozběhnout v klidu, ale neudělat si sekeru hned na první desítce nebo pětce (první pětku za 24 a pak se uvidí). Na 20. km začít zrychlovat a na 30. se začít modlit :-D
Mějte se hezky jdu spát - žádné ponocování…

Poprvé jsem slyšel v začátku klipu Oakley Ski Extreme. Je to sice remake. Každá verze se ke svojí vziuální složce hodí více. Remake je mi příjemnější - samotný klavír a vokál nemůže trumfnout náběh mírně rychlejší a živější verzi.

All around me are familiar faces
Worn out places, worn out faces
Bright and early for the daily races
Going nowhere, going nowhere
Their tears are filling up their glasses
No expression, no expression
Hide my head I wanna drown my sorrow
No tomorrow, no tomorrow And I find it kinda funny
I find it kinda sad
The dreams in which I’m dying
Are the best I’ve ever had
I find it hard to tell you
I find it hard to take
When people run in circles
It’s a very very, mad world, mad world

Children waiting for the day they feel good
Happy Birthday, Happy Birthday
And I feel the way that every child should
Sit and listen, sit and listen
Went to school and I was very nervous
No one knew me, no one knew me
Hello teacher tell me what’s my lesson
Look right through me, look right through me

And I find it kinda funny
I find it kinda sad
The dreams in which I’m dying
Are the best I’ve ever had
I find it hard to tell you
I find it hard to take
When people run in circles
It’s a very very, mad world, mad world
Enlarging your world, mad world

Takže sedím, koukám, přemýšlím. Občas raději mlčím, protože je to tak lepší. Občas je čas se večem jen pousmát, i když ten úsměv může vypadat nuceně.
První sloka mi velmi výrazně připaní nějaký text české kapely - Vypasaná fiXa? Mňága? Nevzpomenu si, pamět mi občas vynechává. Pokusím si projít cédečka a vyhrabat další něco pěkného. Snad i něco veselejšího. I když on Mad World mi přijde takový tragikomický.

Trošku z historie (měl jsem to rozepsáno v šuplíku)
Skuhrat na počasí nebudu. Budu jen konstatovat. Stojí to za starou bačkoru, takže místo krásných 2×20 km nás čekalo dábělských 2×13. Ale jsem rád i za ty dary, taky se závod nemusel ani konat.

nájezd do druhého kola
Domazat klistr z minulého týdne, očíhout soupeře, pomodlit se a hurá. Start je intervalový. To nebrání tomu, abych se nevysekal už v první zatáčce (do kopce!). Toto hezky začalo. A teď sjezd. To není stopa. To jsou dva žlábky vysekané v regulérním ledu. Esíčko. Už mám strach. Zatáčka. Hned jsem pochopil, proč ji pořadatelé nazvali “Sapporo 1″. Pak jen zvlněně nahoru. Stomeček. Sapporo 2 raději už snáším a dělám dobře, když vydím ty “tygry”. Pokud se nejede na ledu, tak je to výborné. Profil skoro rovina, takže převažuje soupaž (to jen v 1. kole). První kolo uteklo rychle. Je čas to nakopnout. Dávám jen čaj na občertvovačce. Od páry mi zamrzají brýle. Alespoň nic neuvidím - co oči nevidí, to srdce nebolí :-)

pár metrů a hotovo
Zadek mám bolavý, takže obě Sappora snáším s lyžema v rukou. Ale poslední pád mě čeká. Odnese to podřené předloktí (často jezdím s vyhrnutými rukávy) - holt zmrzlá krusta je nejlepší smirek :( V cíli toho mám plné zuby, cítím, že na mě definitivně leze nějaká choroba. Vůbec to nebylo ono.

“analýza” s Náčelnkem
Težko hledat pozitiva. Průměr na Skřitku od dost pomalejší než loni (a to se jela klasická 40 km). Technicky na tom jsem byl letos dost blbě. Alespoň jsem trošku posílil v bazéně, takže se to nezvrhlo v trápenku. Zimní sezóna končí, nejsem sice namlsaný, ale po tomhle toho mám plné zuby a jsem celkem rád, že přesedlávám na kolo.

1.	M1/1	Ročárek Jiří          1:10:50
55.	M3/12	Kotas Pavel	        1:50:58
60.	M2/13	Juračka Zdeněk	1:58:54
63.	M1/34	Kalina Tomáš	2:13:22
67.	M2/16	Koláček Pavel	2:27:16
celkem 71 lidiček

Na tepovce 149/164, což je flákačka proti Valašku. Alespoň jsem to šel rovnoměrněji než Ernie, který uvadl druhé kolo skoro o 10 minut, nebo Pavel, který přepálil první čtvrtinu. Výsledky a fotky JeLyMánka.

Ráno na atletiku. Na programu dne překážky. Semestr jsem je neviděl, podle toho to taky vypadalo. Při úvodním RRR jsem byl jak po obrně - nakopl jsem si vlastní koleno špičkou druhé nohy. Věc pro normální smrtelníky nemožná, ale u mě naprosto běžné sebepožkozování ;-) Nevím proč, ale téměř všichni běhali přes překážky hůř než v prvním semestru. Jediné co mě potěšilo, že technicky jsem na tom líp než Ondráš. Ten se postupně začíná vzdalovat své bývalé atletické kariéře půlakře. To je jen dobře - alespoň budu mít co pít po příštím 1/2 PIMu (sázka kdo z koho o basu piv + “doplatek” minuta=pivo).
Odpoledne to bylo trošku zajímavější. Ale jelikož jsem slabý na plíce (stejně jako všichni hypochondři) tak jsem měl i co dělat, abych nevyflusl plíce. Kluci (rk, vl001 a milan) mají na programu 3×3. Nic složitého. Milanův plán, udržet se na tepech, se mi líbí. Já, jelikož jsem po nemoci, se mi křivka logicky bude zvyšovat i při konstatním tempu. Dám si strop na ANP, což podle posledního měření z ledna je 169 tepů, poslední trojku si tepy budu hlídat kromě posledních 500 m. Vše přesně podle plánu.
ABC, rozklus 1,5 km
1. 12:30 (kiláky 4:16, 4:10, 4:04) TF 162/170 (na 1700. metru, pak jsem se začal více hlídat)
2. 12:35 (kiláky 4:18, 4:09, 4:08) TF 162/169 (kompletní celé poslední kolo)
3. 12:13 (kiláky 3:59, 4:10, 4:04) TF 165/173 (poslední rovninka do “maxima”)
pak marný pokus o kilák (rozběhnutí 250 m za 47 sekund je pro mě momentálně neakceptovatelné, takže jsem to zabalil na 400. metru a alespoň Milanovi pomohl s posledním kolem, když bežel za 3:20), výklus 1 km a nárok na večeři :-)
Zajímavý byl poznatek postupnéhu tuhnutí - v první trojce jsem se musel zabrat posledních 750 m, v prostředí 1250 a v poslední už nepříjemných 1750 m. V poslední jsem funěl jak lokomotiva, abych seběhnul vl001 o jedno kolo. Vláďa neměl svůj den - budiž mu to omluvou. Akutstický projev nebyl moc vzdálený tomu, který má Ivo Zejda. Nožky příjemně utahané. Akorát poslední trojka mohla být rozběhnuta víc s rozumem, na začátku se to nezdálo ani tak rychlé, snad dokonce i akceptovatelné.
V úterky mám celkem školu roztahanou, takže asi to bude na běžeckou dvoufázovku.
A teď znovu troška Kryštofů.

Já, na pokraji smrti
ve svém paralelním světě
toužím po odvetě
a křičím: Já se nedám zadarmo, Milane!

Dneska byl den, spíš den blbec. Ale co, nijak extra se nelišil od jiných ;-) Nepíšu tady deníček, ale chtěl bych přiblížit pár dnešních postřehů - jsou to takové 2 (sice by to mohly být na každý příspěvek zvlášť, raději 2 mouchy jednou ranou).
Tělocvikáři
V tomhle ohledu rozuměj budoucí tělocvikáře, potažmo profi trenéry. Prostě produkt, který vyleze z Fakulty sportovní studií. Dneska ráno na účelové gymnastice (název vám asi nic neřekne) měl jeden nejmenovaný klučina výstup. Pod “výstupem” se neskrývá nic jného než vedení hodiny TV, sice ne před skutečnými žáky, ale před spolužáky z ročníku. Výstup byl zaměřen na kluky stáří 13ti let, kteří trénují baseball. Používaly se gumy na posílení ramenního pletence. Klasicky jsme to všichni sabotovali.
Ten, kdo vedl výstup, měl klapky na očích a neopravoval chyby. Jel si svoje. Pak na konci hodiny, kdy je shrnutí jeho výstupu, se divil (nebojím se říct, že i urazil), když se na něj snesla vlna kritiky. Argumentace: “Kluci na tréningu to dělají dobře. Oni to ani jinak neumí. Oni to neflákají, takže nevím, proč bych tu cílovou skupinu měl hlídat.” se setkala u nás s úsměvem na tváři. Očekavát, že nikdo z prepubescentů se nebude flákat na tréningu, když se trenér otočí zády při rozcvičce nebo posilávání, je více než naivní. Samozřejmě jsou vyjímky, jinak by tu nebyli Jágři a podobní. Trenér/učitel musí i dětí být přísný, věnovat pozornost a opravovat. Opravování bohužel může vypadat občas jako buzerace, nebo snaha někoho zesměšnit, ale to není cílem hry. Musí být taky pochvala. To, že studenti těláku nedostávájí pochvalu nevadí - to je naše “práce”. Sice někdy by byla supr věta “Pepa udělal ale hezký kotoul”, ale v ničem to nepomůže. Kdežto zpérování budoucích trenérů/učitelů ano. Ale toto nelze aplikovat na studenty na základce nebo střední.
Instruktoři
Co osud nechtěl, tak jsem dneska šel lehce protočit nohy na spinning. Šla i Dáša, která má za sebou 2 lekce. Spinning ji celkem chytnul. Však to znáte, jak si holky stěžují na postavu a kdesi cosi. Když můžu, tak poradím. Základní věc, která mě na spinningu štve jsou instruktoři, kteří nemají srovnané základní fyziologické a didaktické znalosti. “A přidáme si” je nejčastější věta. Já to sice ušlapu, na nízkých tepech. Ale podle toho, jak jsem sledoval dnešní lekci, tak půlka (a to větší) byla na nad ANP víc než brzo. Postupně se lekce začala měnit v noční můru “odpadlíků”. Instruktor čumí do země, klapky na očích a stále jede svoje. Akorát nepochopil, že cílem není zničit klienty tak, aby se mu přístě už nevrátili. Dáše raději neustále říkám, ať si ubere, protože co ušlape instruktor neušlapou všichni na lekci. Dáša má toho plné zuby. Doufám, že se na spinningu ještě ukáže. Nehledě o závěrečném strečingu, který měl 4 cviky (!). Z toho 3 byly blbě ukázány :-(
A stačilo málo. Jet víc frekvenčně, dámy to na štíhlých bocích víc ocení stejně jako já. A kdo chce jezdit silové prasárny, tak si může “přiskrtit” zátěž až témeř k zadření setrvačníku. A na strečingu říct (a ne mlčet) co je smyslem cviku, jak to dělat a jaké chyby jsou nejčastější.

Vše neustále dookola. Ale jednoho hezkého dne se to zlepší. Po hodině “účelovky” se pochválíme a po hodině spinngu poděkuji od srdce za lekci.

a útěk za prostor. Ne, nebudu se tady věnovat textů jedné havířovské kapely.
Poslední dobou mám pocit, že se začínají uzavírat kruhy. Určitě taky máte pocit něco takového. Občas. Na posledy bych řekl, že se to stalo s koupí kola. Nic zajímavého. Kolo je taková běžná spotřební věc. Citový vztah si se ke kolu narozdíl od některých nikdy nevybuduju. Je to dobře, protože ten vztah by byl více než chatrný. Koupil jsem si, sice jetou, silničku - Šírera na Campě Mirage. Zatím mám najeto 0 km na bílé oři. Hned po koupi jsem jel domů do Havířova a co čert nechtěl, tak jsem narazail v šuplíku na fotografie.

V pozadí je panelák, kde bydlím. Tenhle asfaltový plácek už neexistuje, pár let už tady stojí pobočka okresního soudu.
Hned mě napadlo najít fotku, kdy jsem poprvé na kole bez balnčních (takové ta pomocná) koleček. Našel jsem. Zamačkávám slzu. Na fotce z druhé strany je dokonce i datum - 26. června 1991. Úžasné, najdu ještě pár dalších kousků, když jsem chodil ještě do školy. Jeden skvost za druhým. Ale teď ještě k tomu červnovému datu. Uzavře se kruh po 16 letech 23. června v Otrokovicích? Kdo ví…

Úterý
Ráno je počasí nic moc (na túru neberu foťák). Opice žádná. Ondráš si postěžuje, že v noci si musel jít na záchod “odplivnout”. Drtím snídaní a jen se modlím aby lyžáka byla suchá. Ufff, je.
Do sedla z chaty (nějakých 100 výškoých metrů) jdem hezky ve vláčku. Olevilo se mi - nikam se nespěchá, tempo je víc než příjemné. Sice toho moc tady nenatrénuju, ale zase ráno s kocovinou nebudu bojovat o přežití. Kousek ze sedla sjedeme na pásech až k nějaké boudě, kde v závětří sundáváme pásy. Na sjezd to Fatra vypadá fakt skvěle. Svahy nic extra prudkého (vyjímky samozřejmě najdete), ale hlavně nikde není les. Les je pro mě něco nepříjemného ne-li odporného, jelikož je mi jasné, že buď umřu v lavině nebo nějakým pádem od někud na hlavu nebo při lyžování trefím strom. Z toho posledního mám největší strach - a to jsem z Beskyd (kde jsou sjezdy mimo les vyjímky)… Kleč tady, kleč tam, linie sjezdu je jasná. Nastupuje trošku strach, že budu nejslabší lyžař kurzu. Hned po pár tlamách (ne mojich) jsem se uklidnil. Dole u sjezdovky čekáme. Pak ještě sjíždíme kousek. Pásy nasadit, stoupat vzhůru na konečnou lanovky (300 výškových). Uprostřed si děláme v ukázkovém svahu (27 stupňů) rozbor sněhu na svahu a zátěžové testy. Není to nic extra, je třeba se mít na pozoru - horní 20 cm deska se může v prudším svahu trhnout. Na konci lanovky si v bufetu dávám polívku. Jsem idiot a tak si neuvědomuju, že slovensky je zelná “kapustová”… ach ten trapas (a to bydlím se Slovákama). Jídlo je potřeba vytrávit, takže po hřebenu valíme na Chleb, pak nás čeká zajímavý sjezdík žlábkem (30 stupňů). Holky se toho evidentně bojí. Já se bojím taky, ale občas člověk musí vypnout mozek a pustit to (na lyžích dvojnásob). Tohle potvrdí Tonda, který dostane za průjezd žlebu ve sjezdařském vajíčku přezdívku Bezmozek. Na dojezdu na chatu bohužel jedné dívčině prdne koleno (později se v Brně z toho vyklubala operace menisků :-( ). Kdo chce, tak si dávám Chleb ještě jednou. Sjezdím jdeme už jednodušší. Počasí je lepší než ráno. Jsem příjemně unavený. Alespoň bude mi chutnat véča, kterou je potřeba i řádně zapít. Tento večer se to už rozjíždí na plné obrátky. A to je dobře ;-) Dát po každé hře žolíka malou půlku slivovice není od věci. Ale ne když se hrálo tolik her, že jsme je nedokázali ani zpočítat.
Středa
Ráno jiná liga než včera - počasí vymetené. Hlava čistá, tak hurá do toho! Beru foťák, dnes nebo nikdy.

V plánu máme Velký Kriváň (nejvyšší hora Malé Fatry) 1709 m.n.m. a pak na Chleb. Počasí je fajn, nefouká, viditelnost je od jiných dnů výborná. Na Kriváni pozorume jak vypadá základová lavina a čekáme na zbytek. Sjezdík je fakt supr, ale postupně zjištuju, že mi nohy nedokáží vydržet celý sjezd takové délky a převýšení v kuse. Dole se mi klepou stehna jak ratlíkovi.

Šup na Chleb. Na hřebenu se Zoban kouká z převěje dolů. Vždyť tama nejde jet - je to skoro kolmé! Raději bych měl přístě mlčet - za 10 minut jsem na hraně převěje a modlím se. 40° + náskok z převěje je na mě moc velké kafe. Loni jsem teprve začal lyžovat. Kašlu to, obšas je dobré odložit mozek a nepřemýšlet. 2 pokusy o oblouk: Estetika jde stranou - tady jde jen o jedno, dostat se dolů celý. Furt se kolem mě sype sníh. Hurá jsem z nejhoršího pryč. Dojezd po leodvaté třičítce do dna je už pohoda.

v podání Lajkyho (bývalý závoďák)
Dojezd pod konec sjezdovky a hurá na polívku. V bufetu jen suším propocené věci. Trošku se do mě opře sluníčko a už ze mě tečou potoky. Znovu na Chleb, tentokrát do poslední strany, kterou nemáme sjetou. Žádný extrém, ale nádhera. Ani jediná stopa před náma, čistá pláň. Každý si jde svoje, každý si to užívá, jak jen umí. Klesáme až pod hranici lesa. Dole už má dost lidí problém nasadit pásy - holt matroš z půjčovny není dobrá volba. Cestou na chatu děláme další typ sondy (norskou a poklepovou).

odpočinek před kopáním sondy
Někteří kluci si výstup lesem dají ještě jednou - nechali rukavici dole, kde jsme nandávali pásy. Vůbec jim nezávidím. My ostatní se už přivádíme do řízeného knock-outu, víme, že zítra frčíme domů. Počasí se má zhoršit a začít sněžit, což není dobrá kombinace s už nestabilní vrstvou. Sice to není nic nebezpečného, ale pořád je to fakultní akce a bezpečnost je na prvním místě (a kdy vlastně není?!). Hrajeme úžasnou hru, Timberr, kdy se musí vytáhnout kostička z komína a pak položit nahoru. Ondráš prohrává a již se těším na jeho přednes kompletního Máje od Máchy. Pokračujeme ve hraní do 3 ráno, kdy jsme už mrtví, unavení, ospalí a všechno je už vypité :-)
Čtvrtek
Ráno jde Zoban s Cácou s marodem na konečnou lanovky. My si za tu dobu dáme 300 výškových po sjezdovce nahoru a dolů. Sjezdy mi už nejdou, sedím v tom jak na WC :-( Pak sbalit težké baťůžky a fofrujeme ve zhoršujícím se počasí na lanovku. Někdo si nechá posílat bágl dolů, za 50 Sk znám lepší investice. Sněží, viditelnost nula nic. Pásy už většině nelepí. Začíná celkem slušně i foukat. Konečně se přestávám potit jak prase :-) A je to tu. 13 kg na zádech a 700 m dolů po černé sjezdovce, na kterou čertvě nasněžilo. První půlka pohoda. Pak už je to na zatnuté zuby. Posledních 50 výškových metrů myslím, že umřu. V životě stehna nedostala tak zabrat. Na parkovišti ještě pár minut vydýchávám. Loučíme se, za chvilku jede bus do Žiliny. Celou cestu mě Ondra překecává na sobotní Lysou. Já to už kašlu. Tečka lažařské sezóny byla na Fatře a hotovo. Taky asi nedonutíte Beduína, aby si hrál na pískovišti ;-) Lyže jdou do rohu v pokoji. Ale jen skialpy, bežky nedostanou ještě odpočinek.