forest blog

Neděle
Modří ví. A ostatní čtěte ;-) Po Karlovské “padesátce”, která měřila 35 km, jsem začal umírat v posteli. Klasicky začal zvonit telefon. V dnešní době si člověk v klidu ani neumře. Strašní jsou ti lidi. Adam je vyníkem. Signál je téměř klasický. “Čus, co robiš zítra?” A já jako pako bych měl odpovědět, že jako že nic a proč se ptá. Já jsem vůl a hned odpovídám: “V kolik se stavíš? A jedem sever?”. Ano, tušíte správně. Místo: Lysá hora. Účel: zavírání beskydské skialpové sezóny. Bohužel letos o nějaké sezóně nemůže být řeč, protože v Beskydech jsem otvíral a zavíral - 2 tůry na Lysou a nic víc. Ach jo.

postupné otvíraní lesa (foto: sám-sebe-si)
Ráno klasické zdržení, tak si stihnu ještě doběhnout domů pro přilbu. Dobrý tah. Frajeřit v čepce na černé neupravované sjezdovce není můj “cap of tý”.

protisvah u Zlatníku
Tentokrát se řidičem stává Honza. Sebevražebné sklony potvrzuje nejen v hospodě, na svahu, ale i za volantem. Na Zlatníku nahazují kluci lyže na baťoh, já beru skialpy. Stoupám, na sjezdovce kličkuju mezi vydřenýma místama. Postupně se mi kluci trhají. Nohy cítí včerejšek. Na vrcholu jsem za nějakých 91 minut v tepovce 146 (výškových 690 metrů). O 2 týdny dříve na 155, ale dneska jsou lepší podmínky pro stoupání. Teda až do hranice lesa. Nad hranicí mě vítr dvakrát pošle k zemi. Navíc jsem si doma zapoměl flísku a goráčovku nemá cenu vytahovat, protože bych se spotil jako prasátko.

autorskipostrét
V hospodě paří důchodci-turisti na plné pecky, tak raději vyklízíme pozice, než se jejich kalba rozjede na plné obrátky. Nechci mít zkaženou představu o stáří. Kluci se na severu rozhodují pro les. Já raději preferuju volnou plochu, protože šance střetu strom-hlava se minimalizuje (nikoli však mizí!). Cestou dolů málem zabiju jak sebe, tak i přihlížející turisty. Ti lidi nemají rozum, když stojí a fandí mi. Nechápu, že mi Ivan prodal lyže bez zbrojního pasu. Postupně se dostávám níž a níž. Konečně tvraverz. Nasadit pásy, nastoupat 70 výškových metrů a dohnat kluky. Dál už jen okolo cesty s mantrou, abych nezničil lyže. Jede to rychleji než minule - hlavně na traverzu jsou potřeba pásy - odstromečkovat to fakt nejde. Cestou domů si v Hnojníku vyzvedávám lavinový set. A jen se psychicky připravuji na Malou Fatru.
Pondělí
Budík je sviňa. Obvlášť, když mě vyhání v 5:00. Nějak se dopravím na vlakáč. Cestu do Těšína si krátím pokecem s Lišákem. V Těšíně má přistupovat Ondráš, který jede ze Svinova. Zapoměl mi zamávat, tak nasedám do nejbližsího vozu rychlíku do Žiliny. Procházím celý vlak, Ondráš nikde. Telefonát a vše je jasné. Blbec zaspal a jak přiletěl jak rychlá voda na nádraží, tak sednul na špatný vlak. Do Žiliny musí stopavat - jinak to do Vrátné nestihne do 12:00. Já dojedu do Žiliny, nácházím hospodu. Posílám SMS Ondrovi, kde najde moje ostatky a pouštím se do akce “čaj-rum”. Ondráš doráží jen s hodinovým rozdílem, takže stíháme autobus a já jsem se nestačil ani naprat. Ve Vrátné sraz, vyřídit pojištění (horskou nechci sponzorovat dalších 5 let v případě průšvihu) a hurá nahoru do humusného počasí předraženou lanovovkou (200 SK/směr). Nahoře fouká a je viditelnost tak 20 metrů.

bez teorie se ani tělocvikáři neobejdou ;-)
Nějak se dopotácíme na chatu, hodně lidem dělá problémy si zvyknout na pásy (90% lidí stojí na pásech poprvé), takže někteří sebou seknou v prudším traverzu víc než ukázkově. Rychle se ubytovat, vytáhnout lavinový set a hurá na nácvik vyhledávání zasypaných. Půjčená Arva ADvance je špičkový stroj. Bohužel moc přetechnizovaný, takže pokud je v dosahu více “zasypaných”, tak pokaždé mi to vyselektuje ten vysílač, který zrovna nechci. Po chvíli to vzdávám a začátek dělám na analog, dohledávku pak na digitál. Oproti jiným hračkám je přesnější. Cestou zpět na chatu jen špitnu na kluky “Bacha, je to tady odtáté…”. Než jsem si uvědomil, že stojím nad vodní nádržkou. Najednou mi projede ostrá bolest jednou nohou. Propadl jsem se do vody. Naštěstí jen levačkou, pravá noha zůstala na sněhu. Nějak se vyplazím nahoru. Kluci se smějí. Mě to nepřijde vůbec vtipné. Málem jsem utopil pips (vyhledávač), foťák a sebe (ono se ve skialpových lyžácích plave celkem obtížně). Zbytek večera ždímám vnitřní botičku z lyžáku a věnuju se konzumaci domácích pálených nápojů. Jak jsou ty večery na zimních horách poetické ;-)

Bohužel letošní podmínky pro prkýnka jsou/byly více než špatné. Dotklo se to i závádů. Na letošní zimu jsem pošilhával po Jizerské 50 a JeLyManovi (40 km). Naštěstí jsem Jizerku odvolal včas, takže moje peneženka mi je vděčná. Organizátoři J50 nevraceli startovné za zrušený závod, jen slevy na závody, kterou jsou na 2 věci… Sněhu nikde. A únor je tady. Běhají se už intervaly. Loni se řešili omrzliny. Ach jo… A sníh nikde. Přijde mi mail od Ernieho - 50 km na Valašsku. Jedu. Bez rozmýšlení. Magořina, stejně jako vždy.

Předem bych chtěl upozornit, že nejsem běžkař-závodák, ale jen hobík, který uzavírá výsledkovku. Raději umřu na 50 km než se ani nezpotím na 20 km. Haluzáci mají štěstí, já dvojnásob. Ve čtvrtek se trať krátí na 35 km, což je budoucí záchrana mojeho zdraví a budoucího pozitivního pohledu na svět. Po 50 km v podmínkách ledu a vodního lyžování bych asi rozlámal běžky a šel umrznout do příkopu. K samotnému závodu. Podmínky takzvaně “o hubu”. Zledovatělá stopa, drsné sjezdy. V závodě se dalo 5 kopců a stejně brutálních sjezdů. Žádná rovina. Pokud se sluničko do toho kolem poledne opřelo, tak vhodnější byly vodní lyže. Ve sjezdech plužení mělo jen psychologický efekt, účinek byl nulový. Pády na tvrdý podklad byly nepříjemně a bolavé. Nebylo jich málo. Po necelých 4 hodinách boje (o přežití) jsem si soupažovým spurtem dojel pro krásné předposlední místo. 235 minut, TF 151 (v závěru mi už pomalu docházelo, protože na občerstvovačkách nebylo ovoce), 35 km, 895 výškových metrů a jedna hůlka, která je skoro na odpis. Poté jsem umřel. Nikdy jindy. Nikdy. Až do této soboty… (zkrácený JeLyMan na 25 km)

Nedávno jsem narazil na stránku úžasného chlápka ze Slovinska. Dunaj je dlouhá řeka, že? O tom jsem se přesvědčil loňské léto, kdy jsem trávil pár dnů v deltě Dunaje. Tehdy mě na parníku napadl jeden ze životních snů. Sjet komplet Dunaj na kajaku. Zase jsem dlouho neseděl na kajaku, že? Poprvé a naposledy na Jesenickém tvrďákovi, kdy jsem bojoval s 16 km na rozbouřené hladině Slezské harty. Proč si neklát výzvy, že? Ale jakmile jsem se dočetl, že Dunaj někdo uplaval, tak šlo moje sebevědomí do háje. Pak jsem zjistil, že stejný člověk o 2 roky poději (2002) “splaval” (to asi bude ten nejlepší výraz pro plavání po proudu) Mississippi a později i Yantze v Číne. Neuvěřitelné! Teď stejný člověk, Martin Strel, je po první desetině svojí “plavby” Amazonkou, kdy plánuje přeplavat 5430 km za 70 dnů. Naprosto šílené. Navíc, když si uvědomím, co všechno v té řece plave. To neživé půl bídy. Ale to co se ještě hýbe ve mě vzbuzuje dost velký vykřičník za celou akcí (hint: kde žijí piraně?). Doufám, že Martin dorazí do cíle celý a zdravý. To potrvzuje známou teorii, že limity si člověk určuje jen v hlavě. Více se dočtě na stránách Amazon Swim, kde je i denní zpravodajství.