Abych pravdu řekl, tak ani nevím, kde Košice se mi urodiy v hlavě. Možná, když jsme se vraceli z Kavkazu a v Kosičích jsme šli do restaurace a tam jsem poprvé uviděl šipky s třemi em na silnici, možná to bylo, když jsem přecetl Spermophilův blog, možná to bylo tím, že orienťáci z Havířova, když někdy rozebíraly maratony, tak se bavili v 99% případech o Košicích. Nevím. Ale vím, kdy přesně vznikla potřeba “jít” (dávám to do uvozovek, protože loňský PIM byl spíš pochodovým cvičením než během) naraton pod 3:38. Tučnák doběhl svůj druhý maraton a to ve skvělém čase. V takovém čase, že jsem mu fakt záviděl každou sekundu, kterou dostal pod 4 hoďky. Hned jsem “byl jasný” v pondělí po PIMu - po gratulaci v mailu, jsem mu napsal, že ho nenechám s tím časem na pokoji. Přece jen potřebuju nějakou motivačku na další maraton.
Na začátku července běžím Porubský za 4:02 (v rámci počasí dobré), kdy testuju svoje tělo na teplé počasí - zjišťuju, že za 4 hoďky to dát není problém, ale zklepat 20 minut? V tu chvíli to vidím víc než bledě. Po maratonu jsem byl běhat jen párkrát (při počítání kilometrů jsem od Těrlického triatlonu nenaběhal víc než 50 k do MMM, což jsou skoro 2 a půl měsíce). Prostě to s tréningem nějak neklaplo. Pomalu dostávám strach, že MMM nebude maraton, ale boj o přežití. V tom mě ujistí i B25, kterou zabalím na 9. kiláku (a to při stejném tempu jakým mám běžet!). Jsem takzavně v řiti. Nasazuju tedy klasickou metodu. Co jsem nenaběhal, to už nedoženu. Poslední běh dávám v neděli 5 km za 20:24 (Samsung v Brně; snad o něm napíšu pár řádků někdy jindy). Rychlost by byla, ale ta vytrvalost… Ach jo, kašlu na nějaký skalp. Nepomáhá mi ani uklidňování od Tučkáka a eN, který mě “zaklel” (to třeba udělal Peťovi Walovi na maraton po 3:00 a vyšlo to…). Když jsem teda zapinkal tréning, tak alespoň to doženu životosprávou - jím, piju a spím, tak jak by se mělo. Nedal jsem si pivo poslední 2 týdny, takže jde vidět moje odhodlanost! Z pátku na sobotu spím už blbě, ale solidních 12 hodin. Furt žeru těstoviny celý týden před startem - na privátě z too mají už nehoráznou srandu - vůbec se jim nedivím. Probouzím se v sobotu.
Vše je OK, mysl a tělo jsou čisté. Fakt takovou pohodu jsem nezažil už dlouho. Asi to je ten stav smíření před smrtí - jiné vysvětlení nemám. Teď vydržet cestu se Student agency do Košic busem. Co vím, tak SA má fakt pohodlné busy, supr servis (nápoje, čtení, filmy, hudba). Jen jedna věco, kterou nevyšéfujete, jsou spolucestující. Sehnal jsem poslední volnou místenku - sedím úplně vzadu (což mi vyhovuje kvůli nohám). Akorát moji 4 spolucestující z Prešova “voní” tak, že už někde na výpadovce za Brnem zvažuju to, že hodím kosu. Směsice smradu z alkoholu a cigaretového dýmu (a to mi cigarety normálně nevadí!) je fakt na padnutí. I stewardka je bezradná. Jde vidět, že mě lituje. Já se taky lituju. Mohlo to být horší. Mohl jsem cestovat s ožralýma Ukrajincema a ne “jen” s Cigánama, kteří mají brutální opici. V Žilině jsem zachráněn a můžu změnit sedadlo. Sedám na opačný konec busu. Jak míjíme Tatry, tak přemýšlím, co tady budu vyvýdět za 14 dnů a je mi trošku smutno, když vidím ty “lesy”. Přijedu do Košic na čas. Je 17:00. Hurá na prezentaci - má to být na pěší zóně. Někde u archeologického muzea. Po 20 minutách chození okolo archeologického muzea jsem pochopil, že prezentace je V archeologickém muzeu. Prezentace je otázkou 5 minut. Nafasuju goodie bag, oranžové tričko, čip. Teď se nějak dostat na ubytování. Začíná další boj. Kdo je na MMM poprvé, tak si to asi taky “užil”. Tramvaj jezdí v úžasném intervalu asi co 30 minut. Za ubytko chcou 280 Sk. Jsou to klasické intráky na SR - rozjebané až hanba (ale jsou i horší, např. v Blavě)! Vybalím věci a valím na pasta party, kde mám naplánovaný sraz s lidičkama z TT. Přicházím a průšvih - je tu asi milion lidí a najít někoho, koho znám z netu mi přijde skoro nemožné. Hned po 10 sekundách ale uvídím Papaayu, takže jsem zachráněn a představen zbytku výpravy z Prahy. Dám si zapékané nudle se sýrem - mňam, ale bylo jich na mě celkem málo. Pokecám s Tutou a si odchytávám eN, který mi předá diplon za zákonodárství a nádhernou knížku. Odcházíme, zpátky na intrák. eN mi radí, že mám běžet s Evou Seidlovou - má z toho strach, protože ona FAKT poběží 3:35 a to navíc strojovým tempem. Ani jednu z těch podmínek asi nesplním. Prdím to, ráno moudřejší večera!
Nasazju metodu dvojí snídaně. První dávám ve 3:00 - banán, nějaké ty sušenky, perníčky, džus a jonťák. Definitivně se probouzím v 6:00, když v NEDĚLI začali delníci na stavbě hned za intrákem. Pak se jen převaluju z boku na bok. Cítím se skvěle. Rameno, které minulý týden bolelo tak, že jsem myslel, že ani MMM nepoběžím, není ani cítit. Snídám, běhám na záchod. Žádný časový pres. Všchno akorát. Zbyde půlhodinka na bigbeat do sluchátek. Mňága pomůže vždy a všude. Něco jako Smecta ;-) V 9:00 jdu na bus na start. Sedím. Stát budu ještě dlouho. Na bazéně, v šatnách, nechávám jen nějaké papání, větrovku a pití (hlavně jednu plechovku piva!). Klusnu asi půl kiláku. Mě nic nebolí. Cítím se fajn. To není možné. Však se brzo něco objeví ;-) Fotíme se s Tragedama. Řadíme se na start - je mi jasné, že ani 10 minut nesmím být za Papayou nebo Dees, jinak to prostě nestihnu. Furt šaškuju s pásem od testeru - ta svině nechce zas měřit, teď to neukazuju ani nějaká zmatená čísla. Alespoň nebudu čumět na tepy, ale jen na mezičasy. Do startu zbývá 10 minut. Všichni jsou ve velkém balíku. Nic jak na PIMu, kde nevidíte ani startovní čáru při řažení. Zahrajou slovenskou hymnu a Ódu na radost. 3 minuty před náma startují handbikeři a inljnisti. Atmoška pomalu houstne, běhá z toho mráz po zádech. 650 borců a borkyň začně 10 sekund před startem tleskat - to nastartuje i diváky. A začíná hukot. Pic. A už to jede. 35 sekund a jsem na čáře. Papaaya se motá pořád okolo mě. Rozběhnu první pětku opatrně a pak uvidím. Diváci jsou na pěší zóně naprosto úžasní! Kam se hrabe PIM (a myslím to zcela vážně, protože kdyby v Praze nebyli turisti, tak je to jen maraton s větší účastí). Tady fandí všichni. Možná je to i tím, že Košice fakt MMM žijou. A ani po pěší zóně to nijak neupadá, furt samí diváci. V parku je jich míň, ale pořád. První pětka optimální. Papaaya furt u zadku a říká, že zvolňuje - pořád je ale vedle mě ;-) První občerstvení - jonťák mají supr. V prvním půlmaratonu není žádné jídlo, takže mám ve flaštičkách 4 carbosnacky. Okolo 8. km do toho začnu šlapat. Mám strach, že jsem to přepálil, ale jdu tak, abych na desítce byl za 50. Jsem rychlější. Musím se krotit. Nejde to. Od začátku furt jen předbíhám. Je mi jasné, že tímhle určitě narazím do zdi na 35. km. Seru na to, buď to půjde, nebo ne. Prostě běžím jak to cítím. Další pětka taky pod 24 a je pořád dobře. Neuvěřitelné. Trošku je tepleji, ale na občerstovačkaách se poliju a ani mi to nevadí. Bežím ovolněně, užívám si to. Když děcka si chcou plácnout rukou, tak jim plácnu. Nabíháme zpátky na pěší zónu. Trošku se nechávám strhnout finišujícíma půlmaratoncema. Na půce jsem za 103 minut. Bežím jak v trnazu - je mi šumák, že vytuhnu, hlavně když teď se beží supr! Míjím pár lidí a tím, že je předbíhám, celkem dostávám i strach, jestli jsem to nepřehnal - Evu předbíhám už na 13. km, Šaňa někde dřív. Za obrátkou to provalím okolo Solničky. To už jsem možná fakt přehnal. Na 25. km má supr mezičas - 2:01. Cítím se v pohodě. Trku mě bolí záprstní kůstky na levačce, ale to je asi tak všechno. Park probíhám v pohodě. Tady docvakávám skupinku, kterou vede Fin - jejich tempo je naprosto dokonalé. Přidávám se k nim. Je jasné, že jdou na 3:30. V tu chvíli cítím, že by to mohlo vyjít. Ale uvdím na 30., je klidně možné že se sesypu s křečma na silnici a konec. 39. kilák v klidu. Co se děje? Krize dneska nebude? Jakmile to dořeknu, tak v podběhu mostu mě chytá lehká křeč do lýtka - naštěstí, že se zase vybíhá a tím se zapojí i jiné svaly, takže nemusím ani přejít do chůze. Trošku to tahá, ale nic zásadního. Ale postupně začínám tuhnout celý. Na 30. km mezičas je už jen těsně 25. Nevadí. V cíli bude dost času na foukání bolístek. Je zataženo, občas ulicema profoukne větřík (když jsem mokrý, tak až je to nepříjemné). Běží se dobře. Fakt vysmátý jak lečo, ale jde do tuhého. Míjím první “choďáky” - bojím seabych takhle nezkončil - PIM mám vrytý hodně hluboko v paměti. Do 35. to ještě jde. Ale pak už psychiky tuhnu. 2 kiláky počítám, jestli mi to vyjde pod 3:30. Musím jít čůrat. Našel jsem strom. Je mi jedno, že metr ode mě stojí policajt. Nedaří se mi rozvázat šnůrku od trenek - 35 sekund to zabralo. Skupinka s Finem je v řiti. To nescvaknu ani za nic. Je jasné, že sám to tempo neudržím. A teď se mírně stoupá. Fakt mírně, ale mě to odrovnává. Tempo jde do háje. Na 38. je jansé, že 4:40 poslední 4 kiláky nedám, ale Tučkánkův skalp je jistý. I kdybych přešel do chůze. Jsem šťastný. Na 40. km zmáčknu mezičas a už se na hodinky nepodívám. Teď si to míním pořádně užít. Jakmile někdo začně tleskat, tak mu poděkuju. Na pěší zónu běžíme přes Náměstí MMM, hodím pohled na sochu bězce. Ale je to jasné. Diváci jsou už trošku znudění a jejich výzvy “vydržaj” ukazují to, že já jo, ale oni už pomalu ne ;-) Běhám od jedné strany špalíku ke druhé plácání rukama. V cíli, asi 500 metrů přede mnou, začnou hrát Queeny - We are the champions - v tu chvíli jsem na měkko, že uroním i slzu. Košičtí diváci fakt neuvěřitelní. Před cílem se otočím a mrknu a na pěší zónu. Nádhera! Píp, píp, píská čip. Zmáčknu stopky. 3:32:51. Ani tomu neřím. A nevěřím tomu hodně dlouho.
Udělám pár kroků, dostanu medailu (fakt nádherná, protože tentokrát je zasloužená!). Sedám si na nějakou židličku. Je mi jedno jestli vytuhnu - vím, že dneska nemám problém s tlakem, takže si to můžu dovolit. Dám čaj, minerálku a čekám na zbytek Tragédů. Cestou na intrák si dám pivo - teplé, ale chutnalo. Dám sprchu, lehkou svačinku a jde na večeři. Loučím se, jdu na bus (zbytek jede do Prahy vlakem) - trápím se přes 9 hodin v buse, kde nejde unout, protože stavíme v každé díře Slovenska. Přijedu v 5 ráno do Brna. V 5:30 ulehám do postele na vydatný 55 minutový spánek - musím na 7:30 do školy… ale to je už jiná kapitola.
Mezičasy:
"pětky": 25'48 23'52 23'55 24'26 23'39 24'31 25'41 28'32 12'36
půlamaratony: 1:42'57 1:49'54
Sice to moc nebylo takticky zvládnuté skvěle, ale mě to přišlo optimální! A rozdíl 7 minut na půlmaratony považuju za malé svoje vítězství!