Nějak takhle jsme si letos představoval, že pojedu letošní Bike adventure. Zas jako vždy jsem naivka, takže jsem zas málem umřel…
Ale začněme popořadě. Přihlášky. Musím někoho sehnat. Nikomu se do toho moc nechce, ale až pak si vzájemně řeknem to své “ano” s Adamem (stejně jako 3 ročníky jsme nikoho jiného nesehnali). Jen tak pro připomenutí co je to BA - orientačí závod dvojic na horském kole, kde sbíráte body v časovém limitu 6 (sobota) a 4 (neděle) hodin. Přihláška odeslaná, zaplaceno. A tak jsem mohl na kolo ve skříni dál nechat sedat prach. Nějak mě to nevyvádělo z míry. Říkal jsem si, znovu naivně, že když mám něco naběhané, tak se to na kole musí projevit. To jsem ale trubka, co? Čas plyne, kilometry na tachometru jsou pořád stejné. Týden před závodem jaksi zjišťuju, že mi nefunguje řazení. Návštěva obchodu to dá do kupy - občas by to chtělo nové lanko a bowdeny ;-) V pátek jedeme hned po šichtě do Orliček. Jedu s Martinem a jeho parťákem Ivošem (cyklomaratonec). Cesta uběhne rychle, pár minutých odboček přece nikho nemůže vyvézt z míry… V centru probíhá páteční klasika - prezentace, zákres kontrol, foliování mapy a taktika na další 2 dny. Adam doráží ze Slovinska v 10 večer. Když mi oznámí kolik toho najezdil a nachodil v Alpách, tak lituju, že jsem sem jel a že nejsem na garden party, kde točí pivo bez front na 10 minut… Je mi naprasto jasné, že letos budu brečet (a to jsem se přepočítal - bylo ještě hůř). No nic, jdu spát. Ráno musím být svěží, když už ta pohoda je v háji…
Startuje se v pětiminutových vlnách. Na mapový start je do po louce do kopečka - těch párset metrů mi dá hned znát, že bude zle. Rozodujeme se, že pojedeme na sever. Sever jsou kopce, ale zase kontroly jsou blíže k sobě. Zase jsme se nechali napálit jak v roce 2003 :-( Začínáme postupem po asfaltu do kopce - začíná klasický scénář. Jsem schopný střídat jen asi tak 2 minuty. Pak už jen čumím Adamovi na zadek zbylých 10 hodin. Adam se kochá okolní krajinou, já si připadám jak 10 sekund před klinickou smrtí. Je fakt zle, sice ne fyzicky, ale psychicky. Letos je jasné, že budu prošitý už tak po 3 hodinách a ne až poslední půlhodince. Dojíždíme na Masarykovu chatu. Pak sjezdík. Zase jsem si naivně myslel, že si ve sjezdech odpočinu. Ono to jezdit za Adamem není žádné “vožení prdele na sedle”. Takže je v podstatě jedno jestli je to z kopce, nebo do kopce (varianta rovina se v Orlických horách moc nevidí). Zase do kopce, pak zas dolů. Mapa tady dost nesedí, ale trefujeme kontrolu přesně. Pokračujeme dál na kontrolu vedle tvrze Skutina - akorát vybíráme polní cestu, kterou “upravil” obrněný transportér, takže zadeček si už taky říká o pauzu, ale na tu není čas. Pak z kopce po asfaltu do Janova. A teď to začne - jsme v nejnižším místě. Takže teď to bude do kopce. Volíme trasu. Změna plánu. Přestávám mít rád hnědou barvu - vrstevnice. V jednom místě ve výjezdu ze Sedloňova na hřeben jsem nucen slézt z kola na asfaltu, jak je tam prudký kopec. Adam mi alespoň psychiky fandí, ale to mi prd pomůže - potřebuju kofolu. Tak po krásné traverzové cestě lesem jedeme do Deštné, kde si dáme 4 deci na stojáka. Neuvěřitelně mi to pomohlo na následující kopec. Kontrola. Adam asi plánuje objet všechno, protože to furt točí čím dál tím víc od cíle, ale je pravda, že jsou 3 hodiny po startu. Ale ty 3 horší jsou teprve před náma. Najíždíme na blbou odbočku (špatně značeno) a tak to otáčíme. Průser. Adam přicháží pěšmo na křižovatku - má mapu v ruce. Tak si nejřív říkám, že asi spadl a zničil mapník. Situace je ale daleko horší. Poohýbal články na řetězu. Tak nejřív nýtujeme 15 minut. Kolo se zdá OK, ale asi tak na 300 metrů. Pak nýtujeme dalších 20 minut, kolo se zdá být jetelné. Pak dalšíh 10 minut a z kola za 60 tisíc se stává luxusní kolobežka. To znamená konec šancím na nějaké rozumné umístění. Tak volíme náhradní varintu - uděláme si pěší výlet s tlačením kol na Velkou Deštnou, kde fotí Kodak vrcholové fotky. Tlačíme, kecáme, už je dobře. Adamovi to nemám za zlé, v duchu jsem i rád, protože letošní sobotu bych asi nepřežil. Být v háji už po 2 hodinách jsem nikdy nebyl, takže by to bylo v závěru víc než špatné. Do cíle dojíždíme (resp. Adam dojížídí/dobíhá) s 340 body. Teď je hlavní, dát kolo do kupy, aby bylo zítra použitelné.
Nebudu vám popisovat jaká je atmosféra mezi závodama. Kdo to nezažil na vlastní kůži, nepochopí. Jen lehce popíšu Adamův servis kola. Přijde do Biketunelu, že teda potřebuje nový řetěz. A hle, servisáci odhalí, že Adam zlomil prostřední (!!!) převodník. Ale jak - normálním šlapáním s namotaným řetězem. Pochopím, když to zlomí šutr, pád a tak. Ale tady nad tím vrtí hlavou každý. Adam má alespoň suvenýr. A Adam nemá 1300 Kč, které nechal za opravu.
Plán na neděli je jasný, jelikož nemáme šanci se dostat ani do první padesátky. Pojedeme tam, kde jsme v sobotu nebyli. To je velmi dobře, protože to vypadá na rovnější kopce (blbé slovní spojení, ale jak udělat rozdíl mezi kopci a KOPCI, že?). Zase jsem naivní. Kopce jsou to stejné a nohy bolí ze včerejška. Zadek už pomalu odmítá sedat na sedlo. Na hřebeni jsme za hodinu. Jde to velmi rychle pak dolů. Začíná mě to i bavit, teď si to konečně užívám, ale tenhle pocit tvrvá tak ještě půl hoďky, než talčíme cestu, kde je co 10 metrů spadlý strom :-( Pak přichází nekonečný asfalt do kopce do Deštné. Musím kofolu. Hospoda nemá otevřeno, tak jen Adam doplní vodu do Camelbaku. Další už má, tak dáváme klasického čtyřdecového exáče. Pak nastává tlačení po schodech, kde se mi málem podařilo zvrtnout kotník (při bajkování mi tuhnou kotníky, tak to není problém si pak něco s nima udělat při chůzi). Dávám do sebe Speed 8, zázračná ampulka inhed zabere. Ihned házím šavli. Bohužel to trefilo tretru, ale mě je to už jedno. Mě je už v tu chvíli všchno jedno. Kopec. Ten kopec je nekonečný. Konečně sedlo pod Špičákem. A teď sjezd - zalehnutý, na pilu, člověk si znova neodpočine. Už je jasné, že limit by nestihl ani Lance. Natož prošitý Kaliňák, který sotva točí nohama na “kašpárka”. Tak Adam vymýšlí variantu tlačení mezi serpentýna. Výborný nápad, který můžu přirovnat asi jen k zasunutí ostnatého drátu do zadku. Úplně stejně to bolí. Na cestě jsou takové šutry, že už ani to kolo nejsem schopný tlačit. Tak měníme kola - tlačím Adamova tintítko, které je asi o 3 kila lehčí. Je to lepší, asi tak na 10 sekund, pak znovu dojdou síly. Konečně jsme znovu na asfaltu, ale kopec nezmiznul. Adam mě občas potlačí, ale to moc nepomáhá. Před sebou máme tak 4 kiláky do brutálního kopce. Je jasné, že Velkou Deštnou dneska nestihneme ač je za 80 bodů. Teď řešíme to, abychom měli co nejmenší penalizaci. Z prvnu ten kopec jde. Ale co se pak potom začně dít. Jestli takhle bolí sport, tak to odmítám ho provozovat. Tepu na 180, slunko do mě pere. Je mi blbě, záda mě tak bolí, že jednou mě to sundá z kola. Do sedla přijíždí úplně mrtvý. Posledních 500 metrů kopce se mi chce brečet, ale už ani na to nemám sílu, tak jen kňučím… Ale ten pocit! Ten pocit! Máte srdce v krku, umíráte, máte před sebou drsný sjezd. Ale víte, že už je to jen z kopce. Tak vteřinka cyklistického “high” a pak se pokusit soustředit na sjezd. Jedu na hranici pádu, protože už nejsem schopný ani pořádně držet řidítka, ale musím. Musím. Tady jde o vteřinky. Nevím, kde se to ve mě bere, ale zatáčky projíždím na úmyslně zablokovanézadní kolo. Nohy bolí. Přes 5 minut stojíte v pedálech a tlumíte nárazy. Bolí to, ale je to nádhera. Poslední kontrola a mám pocit, že do toho cíle letím. Určitě jsme museli letět, protože takovouhle rychlost jsem nikdy nezažil! Pár minut v cíli nejsem schopný slova. 18 minut a 51 sekund po limitu - takže se vyplatilo to jet na krev… Totálně vyřízený, toálně štastný, že to mám za sebou. Totálně vím, že přístí rok jedu mixy. Fotíme se v cíli. Už je fajn. Ale bylo to maso…
Dík Adame za dlouhý nedělní spánek - tak dlouho jsem nespal v životě, jak jsem byl utahaný. Dík Míšo, že se mnou pojedeš přístí rok! Dík Kejmile, že jsi udělal tak hezké závody, ač jsem tě během těch deseti hodin zařadil mezi sprostá slova od “K”! Děkuji i vám, že jste to dočetli do konce!
