forest blog

znáte z minulých dílů

Hlavní hrdinové - Haka, David, Honza a Tomáš dorazili do Užhorodu. Po marném sháněnéní lístků na vlak sehnali přece jen něco… vodku a makové bombóny. Základ úspěchu je tedy položen…

11.8. - 2. část

Jak tak sedím s 2 flaškama vodky v rukách, tak mám sto chutí se ožrat, abych nemusel si dělat těžkou hlavu s lístkama. David se nakonec rozhoduje pro riskantní variantu - kupujeme jen lístky do Kijeva. V Kijevě uvidíme co a jak. Nasedáme do vlaku na cca 14tihodinovou cestu. Zakaprpatí je strašně nádherné - i z vlaku! Vlak je celkem pohodlný, v rámci toho, že jedeme tou nejlevnější třídou. Postupně se zbavuju pocitu, že mě někdo za 5 sekund podřízne (nevím proč, ale při vyslovení slova Ukrajina, mě hned napadne zločin… ach ty předsudky!). Vytahujeme bombóny, ty dojdou. Tak vodku, tak taky postupně mizne - jestě nejsme “aklimatizovaní”, tak ji nalévámě do malých štamprlí… Ve Lvově dáváme během přestávky nějaké ty lahváče na peróně. Už jsem klidný a je mi absolutně jedno, jestli mě někdo zařízne… Ráno se probouzíme, počasí začíná být čím dál teplejší a sušší. Vystupujeme v Kyjevě. Bombastické nádraží, skoro to připomíná letiště. Rveme bágly do úschovny… nechápu jak se mi může podařit do narvat do tak malé skříňky! Začínámě se poohlížet po lístcích - všechno beznadějně vyprodané. To je totální průšvih, protože to znamená 3 dny ztráty. Tak volíme variantu letadlo. Obcházíme letecké společnosti a ptáme se na ceny. Jak na potvoru nic není volné a když je, tak jen přes Moskvu a za 8 tisíc, což by nám “trošku” narušilo rozpočet (skoro zdvojnásobilo…). Znovu zkoušíme lístky na vlakáči - nic, ale dostáváme radu, ať to vyzkoušíme pár hodin před odjezdem - někdo prý může vrátit lístky. Moc už tomu nevěříme (resp. jsem zas pesimista). Zkoušíme - přichází David a má 4 lístky, i když ve 3 kupéčkách, ale v jednom vagóně. Štestí jak z Kokury! Máme ještě pár hodin, tak si jdem obhlídnout zbytek centra (během poledne jsme se flákali okolo řeky na píčitých plážích). David nás neznalé Ukrajiny jak zapadnout - kupujeme 4 lahváče a sedáme u fontánek na hlavním náměstí. Další runda, další a další. Davod si telefonuje s Oli (jeho kamarádka), která za pár chvil přichází - gratuluje nám k lístkům (asi jsme měli fakt štěstí!) a už má poznámku i pivům (asi jsme to přepískli i na ukrajinské poměry). Centrum ve stylu sorely je hezké, ale vlak nepočká. Oli nás doprovází na vagzal. Vyzvedáváme si bágly v úschovně. Honzovi se podaří ztratit někde mezi hajzlíkama a úschovnou. Nasedáme do vlaku asi 5 minut před odjezdem (naštěstí jsme nezapoměli nakoupit zásoby tzn. 2 flašky vodky). Přerozdělujeme se do kupéček - jsem s Hankou. David a Honza jsou zvlášť. Kupé jsou teď po 4, lepší třída než ta do Kijeva. Moc se nedohodnem hned v první minutě s našima spolucestujícíma, protože se jim nelíbí, že nemůžou mít všechem úložný prostor jen pro sebe. Tak je asertivně posílám do prdele a přivolávám na pomoc Davida. David je taky posílá někam (tentokrát tu frázi umí i rusky) a volá si na pomoc děžurného (průvodčího). Děžurný to vyřídí během 10 sekund a hle - místo pro bágly se hned našlo :-) Tak na chvíli musím odpočinout… probouzím se a flašky vodky pryč. Jak jdu na záchod, tak zjišťuju, že David s Hankou se obětovali pro veřejné blaho a nedovoli zbytku výpravy rvát do sebe ty jedy… Jsem na ně naštvaný. Usínám.

12.8.

Ráno je hic jak peci. A bude hůř. Zjišťuju, že s náma jede v kupéčku i fíkus (asi nejvíce zcestovalý fíkus v býv. SSSR). Hance je blbě, dobře ji tak, a Davidovi též, dobře mu tak! Jen připomínám - ruské i ukrajinské vlaky nemají stahovací okínka, mají jen klimatizaci, která už sama o sobě je dost na 2 věci (a navíc funguje jen za jízdy). Takže na půlhodinových zastávkách se smažíme… Je tak horko, že se mi potí i chlupy. I chlupy na chlupech! Pomalu se blížíme ukrajinsko-ruské hranici. Tam začne teprve první drama - Hanka OK, Honza OK, já OK… a David? Vyhoštění! V první chvíli šok! naštestí se nějak snaží situaci vyřešit - ukrajinským celníkům se nedaří pochopit, že někdo z ČR může na Ukrajinu jet 3× za prázdniny v rámci výletu… Naštěstí pustili i ho, ale šlo vidět, jak David zelená pod vlivem stresu a zbytkového alkoholu (v tu chvíli to nebylo tak vtipné). Musíme si zvykat, že jsme v zemi neomezených možností, kde dnes je včera a zítra je prázdný pojem. A tak si posouváme hodinky o další hodinu (ted už 2 oproti střední Evropě). Postupně se ochlazuje. Člověk si na to celkem zvykně, když trénuje na brigádě u vysoké pece v železárnách, ale ostatní to snášejí taky statečně. Už jsme všichni natěšení na hory, ale ty jsou daleko, ale přece jen kousek. Poslední spánek na pořádné podložce si ani moc neužiju (furt se budím, jsem nedočkavý jak malé děčko). Konečně zalehávám.

13.8.

Kolem 5 ráno dorážíme do naší cílové stanice - Pjatigorsk. Hned na peróně jsme vyřešili odvoz - jedem taxikem. Cena není vysoká, tak akorát. Nikolaj, náš šofér, nás nejdřív odváží do Nalčiku, kde chceme vyšeit pohraničníky - je neděle, takže úřední hodiny aktivuje až menší bakšiš (to je asi věc, na kterou si tady nezvyknu). Pak zjištujeme průšvih - OVIR (přihlášení k pobytu jde vyřešit jen v úterý a čtvrtek). No nic, tak se budem muset vrátit jeden den z hor do hlavního údolí :-( (tzn. den ztráty je ještě únosný). Pomalu se krajina mění z totální placky na vlněnou, vrásněnou, zařezanou až pak impozantní! Z pohledu na okolní vesnice jde poznat, že tohle je to pravé Rusko! Nikolaj nás vysazuje před alplágrem Džantugan (cca 2200 m) - dál už “cesta” nevede. Teplo okolo 25°C, slunko pere. A hle - první výškový rekord! A to jsem ho dal taxíkem (raději to ostatním nějak moc nezdůrazňuju). Následující dny se budeme pohybovat v údolí Adyl-su.

Bude Adyl-su poslední místo, které uvíd hrdinové živí? A co šašlik - maj ho psi rádi? Asi ne, protože by to byl psí kanibalismus… Stay tuned!