Tak už je skoro týden po všem - tak jen pár perliček:
Tak začalo léto (jaro se jaksi z principu přskočilo, škoda…). A tak v tom největším pařáku se běžel BOD - v Brně jako pětka na dráze. Celkem jsem se těšil, ale i bál (zranění stehna je naštěstí už minulost). Tak to shrnu jen velmi stručně: 19′37 (náběh 39”, kola: 1′24 1′26 1′30 1′34 1′35 1′37 1′38 1′39 1′42 1′38 1′38 1′30) na průměrné tepovce 179 (normálně se pohybuju o 10 tepů níž, takže jde vidět, že srdíčko dostávalo s termoregulací zabrat…), maximálka 189 (normálně bych už zkolaboval).
Člověk míní a zdarví mění. Tak jsem po naraženém stehnu (které je už teď na 99% ok) musel se vzdát startu na terénním TT a jel jsem do Jeseníků pomáhat s Tvrďákem - nejtěžším závodě jednotlivců v přírodním víceboji v ČR. Počasí celkem klaplo, pár beček taky zařvalo (naštěstí jsme sehnali správný typ pípy)… Tady je něco z fotek:
omluvte tentokrát kvalitu fotek - dal jsem výražně přednost kvantitě před kvalitou!
Hlavní hrdinové - Haka, David, Honza a Tomáš dorazili do Užhorodu. Po marném sháněnéní lístků na vlak sehnali přece jen něco… vodku a makové bombóny. Základ úspěchu je tedy položen…
Jak tak sedím s 2 flaškama vodky v rukách, tak mám sto chutí se ožrat, abych nemusel si dělat těžkou hlavu s lístkama. David se nakonec rozhoduje pro riskantní variantu - kupujeme jen lístky do Kijeva. V Kijevě uvidíme co a jak. Nasedáme do vlaku na cca 14tihodinovou cestu. Zakaprpatí je strašně nádherné - i z vlaku! Vlak je celkem pohodlný, v rámci toho, že jedeme tou nejlevnější třídou. Postupně se zbavuju pocitu, že mě někdo za 5 sekund podřízne (nevím proč, ale při vyslovení slova Ukrajina, mě hned napadne zločin… ach ty předsudky!). Vytahujeme bombóny, ty dojdou. Tak vodku, tak taky postupně mizne - jestě nejsme “aklimatizovaní”, tak ji nalévámě do malých štamprlí… Ve Lvově dáváme během přestávky nějaké ty lahváče na peróně. Už jsem klidný a je mi absolutně jedno, jestli mě někdo zařízne… Ráno se probouzíme, počasí začíná být čím dál teplejší a sušší. Vystupujeme v Kyjevě. Bombastické nádraží, skoro to připomíná letiště. Rveme bágly do úschovny… nechápu jak se mi může podařit do narvat do tak malé skříňky! Začínámě se poohlížet po lístcích - všechno beznadějně vyprodané. To je totální průšvih, protože to znamená 3 dny ztráty. Tak volíme variantu letadlo. Obcházíme letecké společnosti a ptáme se na ceny. Jak na potvoru nic není volné a když je, tak jen přes Moskvu a za 8 tisíc, což by nám “trošku” narušilo rozpočet (skoro zdvojnásobilo…). Znovu zkoušíme lístky na vlakáči - nic, ale dostáváme radu, ať to vyzkoušíme pár hodin před odjezdem - někdo prý může vrátit lístky. Moc už tomu nevěříme (resp. jsem zas pesimista). Zkoušíme - přichází David a má 4 lístky, i když ve 3 kupéčkách, ale v jednom vagóně. Štestí jak z Kokury! Máme ještě pár hodin, tak si jdem obhlídnout zbytek centra (během poledne jsme se flákali okolo řeky na píčitých plážích). David nás neznalé Ukrajiny jak zapadnout - kupujeme 4 lahváče a sedáme u fontánek na hlavním náměstí. Další runda, další a další. Davod si telefonuje s Oli (jeho kamarádka), která za pár chvil přichází - gratuluje nám k lístkům (asi jsme měli fakt štěstí!) a už má poznámku i pivům (asi jsme to přepískli i na ukrajinské poměry). Centrum ve stylu sorely je hezké, ale vlak nepočká. Oli nás doprovází na vagzal. Vyzvedáváme si bágly v úschovně. Honzovi se podaří ztratit někde mezi hajzlíkama a úschovnou. Nasedáme do vlaku asi 5 minut před odjezdem (naštěstí jsme nezapoměli nakoupit zásoby tzn. 2 flašky vodky). Přerozdělujeme se do kupéček - jsem s Hankou. David a Honza jsou zvlášť. Kupé jsou teď po 4, lepší třída než ta do Kijeva. Moc se nedohodnem hned v první minutě s našima spolucestujícíma, protože se jim nelíbí, že nemůžou mít všechem úložný prostor jen pro sebe. Tak je asertivně posílám do prdele a přivolávám na pomoc Davida. David je taky posílá někam (tentokrát tu frázi umí i rusky) a volá si na pomoc děžurného (průvodčího). Děžurný to vyřídí během 10 sekund a hle - místo pro bágly se hned našlo :-) Tak na chvíli musím odpočinout… probouzím se a flašky vodky pryč. Jak jdu na záchod, tak zjišťuju, že David s Hankou se obětovali pro veřejné blaho a nedovoli zbytku výpravy rvát do sebe ty jedy… Jsem na ně naštvaný. Usínám.
Ráno je hic jak peci. A bude hůř. Zjišťuju, že s náma jede v kupéčku i fíkus (asi nejvíce zcestovalý fíkus v býv. SSSR). Hance je blbě, dobře ji tak, a Davidovi též, dobře mu tak! Jen připomínám - ruské i ukrajinské vlaky nemají stahovací okínka, mají jen klimatizaci, která už sama o sobě je dost na 2 věci (a navíc funguje jen za jízdy). Takže na půlhodinových zastávkách se smažíme… Je tak horko, že se mi potí i chlupy. I chlupy na chlupech! Pomalu se blížíme ukrajinsko-ruské hranici. Tam začne teprve první drama - Hanka OK, Honza OK, já OK… a David? Vyhoštění! V první chvíli šok! naštestí se nějak snaží situaci vyřešit - ukrajinským celníkům se nedaří pochopit, že někdo z ČR může na Ukrajinu jet 3× za prázdniny v rámci výletu… Naštěstí pustili i ho, ale šlo vidět, jak David zelená pod vlivem stresu a zbytkového alkoholu (v tu chvíli to nebylo tak vtipné). Musíme si zvykat, že jsme v zemi neomezených možností, kde dnes je včera a zítra je prázdný pojem. A tak si posouváme hodinky o další hodinu (ted už 2 oproti střední Evropě). Postupně se ochlazuje. Člověk si na to celkem zvykně, když trénuje na brigádě u vysoké pece v železárnách, ale ostatní to snášejí taky statečně. Už jsme všichni natěšení na hory, ale ty jsou daleko, ale přece jen kousek. Poslední spánek na pořádné podložce si ani moc neužiju (furt se budím, jsem nedočkavý jak malé děčko). Konečně zalehávám.
Kolem 5 ráno dorážíme do naší cílové stanice - Pjatigorsk. Hned na peróně jsme vyřešili odvoz - jedem taxikem. Cena není vysoká, tak akorát. Nikolaj, náš šofér, nás nejdřív odváží do Nalčiku, kde chceme vyšeit pohraničníky - je neděle, takže úřední hodiny aktivuje až menší bakšiš (to je asi věc, na kterou si tady nezvyknu). Pak zjištujeme průšvih - OVIR (přihlášení k pobytu jde vyřešit jen v úterý a čtvrtek). No nic, tak se budem muset vrátit jeden den z hor do hlavního údolí :-( (tzn. den ztráty je ještě únosný). Pomalu se krajina mění z totální placky na vlněnou, vrásněnou, zařezanou až pak impozantní! Z pohledu na okolní vesnice jde poznat, že tohle je to pravé Rusko! Nikolaj nás vysazuje před alplágrem Džantugan (cca 2200 m) - dál už “cesta” nevede. Teplo okolo 25°C, slunko pere. A hle - první výškový rekord! A to jsem ho dal taxíkem (raději to ostatním nějak moc nezdůrazňuju). Následující dny se budeme pohybovat v údolí Adyl-su.
Bude Adyl-su poslední místo, které uvíd hrdinové živí? A co šašlik - maj ho psi rádi? Asi ne, protože by to byl psí kanibalismus… Stay tuned!
Tak tahle věta přesně vystihuju, jaká natěšená atmoška panuje ve 2 týměch sedmi statečných, které vyrazili z Brna do dalekého Finska. Ano, do Finska, a když do Finska, tak na Jukolu. Pro neorienťáky pripomínám, že Jukola (sedmičlenné chlapské klubové štafety) a Tiomila (10 úseků, ve Švédsku) a Oring patří mezi kultovní závody. Na tomto blogu se budou snad objevovat aktualní informace o jediných 2 českých štafetách (stránky příprav TBM to Jukola 2006). Oficiální stránky. Držím palce! A pamatujte - Hubmann může mít pětku na dráze pod 15, ale porazit vás nemusí… (vřele doporučuju rozhovor Dvořiho s Hubmannem)
Jak jde vidět, tak podlední 2 týdny jsem si válel šunky, ale opak je realitou. Jsem utahanější než po 20 hodinách tréningu týdně. Prostě masakr. Okolo předminulé středy se dostávám do rytmu 4 hodiny spánku denně (rozdělené ekonomicky na 2 bloky)… Nevěřím, že to dlouho vydržím, ale pokusím se co nejdéle - nic jiného mi kvůli množství zkousšek ani nezbývá. Anglinu dávám v prvním týdnu za D - trošku jsem “nevychytal” terminologii, ale zachránil se na gramatice. Pak na den dětí dávám Úvod do informatiky za B (slovo “úvod” a “základ” v názvu předmětu znamená na FI totální svňstvo!). V sobotu pořádáme závod pro prcky (čti: malé děti) na MTB. V pondělí Psychologie - za C, ani nevím jak - čekal jsem během ústní části, kdy nastane okamžik, kdy poletím (nenastal!). Další den - pedagogika za krásné A (otázka o Komenském ani jinak nejde dát). Ve středu jdu na zákeřnost - anatomii… Mám ji za C. Někdo umí anatomii a někdo umí hromadně spolupracovat na písemném termínu. Můžete háda, kam asi patřím? Pak den “volna” na přípravu na pátek, kdy musím podat nadliský výkon v matice (lineární algebra, afinní geometrie, pravěpodobnost, linární modely šukání králíků). Matiku dávám o haluzový půlbod na E. Radost nezná mezí! Večer jdu pomoc s nakladáním matroš na víkendové závody. V sobotu zaspávám a tak dojízdím do Deblína uplně vyšťavený a promoklý (cestou mě chytlo nekolik sprch). Jsem přidělen na start, kde 4 hoďky mrznu ve stínu a větru. Večer se díváme na fotbálek po širým nebem (na TV) a dáváme bečku na Béčkách (pozn: béčka = závody B žebřícku v OB). Ráno znovu - vůbec se netěším - ale hle, slunko, teplo. Dneska změna - jsem ve stínu a nadávám na slunko (člověk si nevybere). Zpátky do Brna jedu s Ramachem přes Bílý potok, kde v jednom z brodů zapíchnu přední kolo do metru vody a stehno si narazím o představec nebo šutrák. Pak ještě hodím dvě tempa kraula. A pak se modlím, jestli jsem neutopil mobil v baťohu. Dojíždím na kolej totálně v žaketu. Utahaný, ale rád, že jsem konečně něco dělal. Bílý potok určitě půjdu někdy nafotit - stojí to za to! Přístí týden poslední zkouška a padla!
pondělí 29. 5. - 30′ klus v lesoparku se svižnou pětiminutovkou - posilování na stanovištích (shyby a tak)
…učení, čení, učení
středa 31. 5. - 41′ tempo (závod LBP), 25′ rozklus, 15′ výklus, hodně tuhý v sebězích, nesedlo mi to…
…těžké upadnutí do kómatu nad skriptama…
sobota a neděle 10. a 11. 6. - do Deblína na kole po silnici a zpět podél Bíleho potoka (naražené stehno)
Nic moc (ale počítal jsem s výpadkem kvůli zkouškám, takže těžká hlava z toho není)… ale světlé zítřky jsou v dohledu!
Tak na Lysou jsem se těšil dlouho, i přípravu jsem třosku tímto směrem zamířil (zlepšit se v kopcích, nejen kvůli Lysé, ale i kvůli orienťáku). Tak jsem něco naběhal, ale nebylo to ono - prostě jsem před startem neměl dobrý pocit, že jsem udělal vše (spíš bych řekl, že ani půlku…). Předpověd nebyla zrovna příznivá (déšť a teploty pod 15°C) nebyly daleko od skutečnosti, takže Ostravice nás přivítala zataženým počasím. A teplo taky zrovna nebylo. Okolní kopečky jsou v mlze, takže nemusím stresovat, do čeho jsem se to zas namočil :-) Zajdu na polívku, dám nějakou tyčinku, zapiju joňtákem. Rozběhaní a rozcvičení nešulím, takže 3 kiláky, 15 minut strečingu a nějaké ty rovinky (ne, že byste jste na Lysé lámali rychlostní rekordy…) mě krásně nakopli. Spíkr něco během strečingu kecá o 5 cm sněhu na vrcholu - vůbec nevím co si mám o tom myslet (loni jsem zažil 25 cm sněhu za 2 hodiny v Květnu, takže to beru jako fakt a ne jako blbý vtip). Víc než ze sněhu, nebo deště mám strach z větru (poslední 2 kiláky může na Lysé fakt foukat neskutečný vítr). Samozřejmě jsem vtip se sněhem nepochopil… Takže řadíme na startu - budu mít co dělat, abych si neudělal ostudu (skoro každý kamarád je na tom běžecky líp než já). Moje jediná šance - poběžím jak Lang a hotovo… Start! Pár metrů a Lang je v prdeli… tak to hezky začíná. Nesmím to přepálit. Jdu opatrně, po kiláku a něco začíná kopec, který zkončí až někde tam nahoře v mracích. Druhý kilák ještě v pohodě, trošku bláto, ale nic extrémního. V jedné lesní pasáži se smýkám na kořenech (tak na pár desítek metrů přejdu raději do svižné chůze, aybch znovu chytil jistotu). Langa stahuju na dohled (20′). Čtvrtý kilák a očekáváná sjezdovka (400 m/110 m přev.) nahání strach parametry. Když jsem se podíval vzhůru na špalík běžcu, který jdou poslušně jeden za druhým, tak se mi dělá blbě… Taky raději přecházím do chůze, překvapivě si v nejtěžší pasáži závodu odpočnu. Lang je těšně přede mnou - už bych mu klidně mohl plivnout na záda, ale nastupuje - zase se cuká (ten kluk asi má oči i vzadu, aby si mě mohl pohlídat). Po seběhu ze sjezdovky jsem chytil druhý dech - musím říct, že jsem asi poprvé v životě běžel v závodě v totálním opojení - valím to, předbíhám jednoho člověka za druhým (zas tolik těh lidí není). Občervovačka. Vytahuju gel, tlačím ho do sebe, zapíjím joťákem. Klasicky mám co dělat, abych se nepoblinkal… Pomalu se začíná ztěžovat podklad (šutry, které jsou vlhké). Mám už toho na 7. kiláky plné zuby a to teprve ani nezačalo. Lysá začíná na 7 a půltém kilometru - vyběhnete do otevřené pasáže a prokousáváte se každým krokem vpřed (bolí to a ne málo!). Krok mine krok. Langa mám totálně na háku, ať si běží! Na atletický běžecký krok můžete zapomenout - tady se to měří na centimetry o kolik se posunete do předu. 40 cm, dalších 40 cm…a furt dookola a jazyk nahoře. Srdce tepe takovými čísly, že to není hezké. Stehna a hlavně lýtka dostávají zabrat (90% se musí jít přes špičky). Chce se už brečet, musím ještě vdržet. Opakuju mantru: kopec je přítel, kopec je přítel, … Mám už všechno na háku. Nick sbíhající z vrcholu mě v mlze málem sejmul - tomu říkám klubová kolegialita ;-) Občas mi připadá, že mi někdo navaluje šutry pod nohy. Musím, musím, musím. Už to nejde - přecházím na párset metrů do chůze. Na poslední půlkilometr zatínám zuby (už to není tak krutý kopec). Dobíhám do cíle. Hned se zachumlávám do bundy. Dobíhá Ondra, spolužák z FSpS, těsně za mnou (alespoň někoho jsem dal). Rozhledy jsou z Lysé nádherné! Ale ne dneska - je vidět akorát tak na 20 metrů. Dávám pár pomrdančů a jonťák. V Šantánu si dám slepičí polívku a v hlavě se rodí myšlěnka - nepůjdu zpátky na start do Ostravice, ale dám si výklus (vím spoje z Visalají a Morávky) - rozhodnutí pro vzdálenější Morávku (18 km, z 90% z kopce). Na konci mě trošku zastihne lehký deštík, ale to mi naprosto nevadí, protože si užívaám okolní beskydské přírody! Kurnik, to je nádhera - všedu takové ty žluté a bílé kytky,že ani nevím jak se jmenují… Hodnotím závod kladně (pořadatelům ještě jednou dík!), stejně jako celkový beskydský výlet.
výsledky, fotky a záznam z televize (43. minuta)